Šílení

Ještě že se Švankmajer nedal na propagandu, protože za ním by šly masy. Doslova (chichi). Já třeba už nikdy nepůjdu do supermarketu. Nebo do blázince. K snídani budu pít tři šálky dehtu, na večer nebudu zamykat mříže, ale budu poutat skříně ke zdi. Budu uctivě zdravit všechny slepice a docela jistě příště hodím delší řeč s naší arteterapistkou. (17.01.2009)

když jsem tenhle film viděl poprvé, neměl jsem ponětí o Poeovi, nebo de Sadeovi (taj jména se snad ani skloňovat nedají), ale už tehdy mě film neskutečně pohltil, byl to jeden z mála filmů, kde jsem jenom konsternovaně seděl a pozoroval názvu filmu věrnou atmosféru snímku, ale přesto jsou to pro mne jenom 4*, možná kvůli tomu, že jsem tehdy ne zcela porozuměj Švankmajerovu jazyku, možná kvůli něčemu jinému, snad si v nejbližší době dám další projekci (14.02.2013)

Švankmajer nemá na domácím hřišti protiváhu a i ve světovém kontextu představuje nanejvýš originálního tvůrce s jasně čitelným rukopisem, který se nezapře ani v případě Šílených. Přesně ve stylu svých pozdějších prací výrazně převažuje hraná složka a animované scény slouží pouze k dokreslení atmosféry. Pohybující se části vepřového masa, kostí a vnitřností slouží k vyjádření rozkladu současné společnosti. Švankmajerovo poselství je jasně čitelné, je to vlastně podobenství na moderní politiku a naše nedávné dějiny, tedy konflikt autoritářství a diktatury na jedné straně a demokracie a liberalismu na straně druhé. Příliš mnoho svobody, se kterou neumí lidé zacházet a která se jim může vymknout z rukou, by mohlo vést k návratu autoritářských metod. Scénář je výborný a využívá jak kostry dvou povídek Edgara Allana Poea, tak především motivů z životních osudů markýze de Sada a jeho pobytu v blázinci na sklonku života. Švankmajerův fanoušek se opět dočká spousty výtvarných hříček, dekandentních prvků a hodně osobité atmosféry. Tentokrát tvůrce svůj film navíc okořenil řadou drobných vtípků ve stylu dialogu "Máte děti?" - "Ne." - "To je dobře." Po herecké stránce jak typově, tak z hlediska odvedených výkonů výborné. Celkový dojem: 95 %. Jeden z nejlepších českých filmů desetiletí. (06.12.2009)

Neuvěřitelně silné dílo - s opravdovou myšlenkou a hloubkou. Do dlouhé době skvělý český film. Ač se mi Otesánek přiliš nelíbil, tady pan Švankmajer opět ukázal své mistrovství. Ne jako americká rádoby-filosofie, které místní "kritici" vyzdvihují do nebes a slepě přijímají - škváry jako KILL BILL nebo Matrix a podobné zhovadilosti. Když se ale setkají s opravdu dobrým a silným filmem, který ale nemá PR, že je hluboký a nepřišel z Ameriky, nevidí si ani na špičku nosu. To jsme my Češi. Je mi tady v Čechách pana Švankmajera líto - umělce kterého nám jinak závidí celý svět. (18.11.2005)

Také filmy sa nehodnotia, také filmy sa prežívajú. Akurát tu možno - ako správne poznamenal jeden z komentátorov - srať mramor. Poďme na to. Švankmajer sa tentokrát dôsledne vyhýba okázalej manifestácii surrealistického "besnenia" (pokiaľ sa nemýlim, "Šílení" sa do slovenčiny nemá prekladať ako "Šialení", ale ako "Besnenie" a teda do angličtiny ako "Frenzy" - ktosi však prišiel s geniálnym nápadom a názov filmu preložil ako "Lunacy") v zmysle evokácie iritujúceho sveta plného bizarných zákonitostí. I animáciu používa ináč - vkladá ju na spôsob medzititulkov (mäso tranzitujúce na neuveriteľné destinácie funkciu medzititulkov de facto spĺňa). Zavrhuje surrealistickú estetiku "najväčšieho zločinu" (spomínate na poviedku "Bieli ľudia" od Walesana Arthura Machena? - "Ak by ruže vo vašej záhrade začali spievať podivné piesne, zošaleli by ste") v prospech síce libertínskeho, ale predsa len značne racionálneho prístupu, súc si vedomý skutočnosti, že žiadny psychický automatizmus a la "stret diktafónu a jarmočného srdiečka na pitevnom stole" mu uspokojivo neposlúži na celkom konkrétnu a plnohodnotnú alegóriu. Všetka spomínaná racionalita sa však rozplynie, ak film porovnáme s inou hororovo ladenou alegóriou či podobenstvom - so Shyamalanovou Osadou. Iracionalita odrazu vystupuje na povrch ako voda pri chôdzi po rašelinisku a táto neprívetivá, strašidelná, meditatívna a morbídna "nordická" krása, kvôli ktorej máme tak radi všetko imaginatívne prehovorí jasnou rečou. Zreteľnou, zrozumiteľnou a hlasitou, ale dostatočne "šílenou", aby nebola malomocne ordinérna (alegória v alegórii, arteterapia, pôžitok z pochovania zažiava či Dominikova stolová hra - milujem detské stolové hry). V súvislosti s tým ma napadá, že surrealisticky najortodoxnejším prejavom vo filme je spôsob markýzovej reči. Jeho divadelne afektované verbálne sebaprojekcie nemajú za úlohu len dráždivo presne pertraktovať to, čo je erbovo (ne)podstatné - v delirantne vyšinutom svete sú vlastne jedinou alternatívou "zmysluplného" správania. Pokiaľ Švankmajer používa reč, tento civilizáciou sprofanovaný spôsob dorozumievania, neprehliadnuteľne sa snaží silne ju štylizovať - Liška takmer nezrozumiteľne artikuluje alebo koktá, Tříska pateticky hrmáca, Huba maniakálne pradie (vo Faustovi či Donovi Šajnovi je napríklad exaltovane divadelná - "Fauste, Fauste...", spomínate?, v Alenke je sprofanovanosť reči zdôraznená okázalým a neustálym opakovaním superzbytočného slovného spojenia "pomyslela si Alenka"). Koncepčne celkom iný Švankmajer, pre mňa ale opäť úplne perfektný. (11.07.2006)