Dogora - Ouvrons les yeux
Dogora
Režie:
Patrice LeconteScénář:
Patrice LeconteKamera:
Jean-Marie DreujouHudba:
Étienne PerruchonObsahy(1)
Patříte-li mezi vášnivé čtenáře magazínu National Geographic, nebo obdivovatele filmu BARAKA, dostane vás i DOGORA. Dogora není ani smyšlený příběh ani dokument. Je to hudební, impresionistický a humanistický film. Patrice Leconte jednoho dne objeví úžasnou symfonickou suitu s dětským sborem. Zjistí, že v něm nikdy předtím nic nevzbudilo takové silné emoce. Za nějakou dobu odjíždí do Kambodže. Nikdy ho žádná země tolik neuchvátila, jako právě tato. Z řady silných zážitků se vyvine velké dobrodružství - překvapivá a dojemná, bezstarostná i vážná odysea. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (18)
Hudební obrazová báseň zachycující každodennost v Kambodži. Místy zdlouhavé. Autor často zachycuje lidi v pohybu – nejzajímavější byla scéna, která ukazovala, jak využívají mopedů jako rodinného vozidla. Naplnění cílů, které si Patrice Leconte vytkl, bych seřadil a ohodnotil následovně: pocitový (****), hudební (****), emotivní (***), dojemný (**). ()
Patrice Leconte po několika měsících prožitých v Kambodži zrealizoval audiovizuální esej, která je primárně postavená na osobních dojmech a prožitcích. Esenciální hudba E. Perruchona s početným orchestrem dobarvuje intimní ladění snímku, z něhož ovšem vyvěrá jen pramalé smítko vložených citů. Dogora je zbytečně rozparcelovaná do mnoha uzavřených sekvencí, jež postrádají jakékoliv kontinuální propojení (většina z nich zastává obyčejnou roli videoklipu). Pro toho, kdo se nechal unášet poetikou „qatsi“ trilogie, bude následujících osmdesát minut jen směsicí libých obrázků, kterým však schází dramatická výstavba, originálnější montáž a sebemenší vyznění ()
Světotvorného zření Reggiovy trilogie ani Baraky tento pokus zdaleka nedosahuje. Fúze eklektické hudby, místy strašlivě alegorické vysilujícími ohlasy budovatelských či revolučních písní, a jednotvárně katalogizovaných obrazů, nejednou neuměle (nikoliv prostě!) snímaných a falešně estetizovaných, sice úplně nenudí a může zaujmout přinejmenším přiblížením dálek, ale jejich celistvý obraz ani sen o nich vytvořit nedokáže. Obstojný VJ set pro představení, na němž budu rád chybět, nic víc. ()
Dogora a Barak jsou síce žánrovo stejné, ale každá nám dáva nahlédnout do něčeho jiného. Zatímco Baraka je spíše o architektuře po celém světe Dogora je o lidech. Obě jsou samozřejmě doplněny božskou hudbou bez které by to byl možná jenom obyčejný dokument. Dogora mě oslovila a vnikla přímo do mého srdce a věřím, že pocity z tohoto užasného dokumentu budou ve mě doznívát jěště hodně dlouho.P.S. Hezké to je, to jo , ale žít bych tam nechtěl. :-) ()
Začátek jak z budovatelského filmového pojetí písně, a to nemluvě o rusko-polských zpěvech .... K epičnosti podobně laděných filmů má Dogora krapet daleko... ale některé záběry stojí za wallpaper ! potažmo vytištění :) a práce střihače je též zajímavá, jen jednotlivé kapitoly jednoduše postrádají kompaktnost. ()
Galerie (9)
Photo © Warner Bros.
Reklama