Interview podle van Gogha

Úžasný snímek založen pouze a jen na konfrontaci dvou osob. Jakmile mi začaly být postavy postupem filmu představovány, uvědomovala jsem si, že vlastně vůbec nevím, co jsou zač, jakou hru spolu rozehráli, kdo z nich mluví pravdu, kdo lež, či jestli se v sobě tyto prvky navzájem mísí. Od začátku do konce jsem nebyla schopna odtrhnout oči od obrazovky. Konverzace Katji a Pierra je fenomenální a dynamická, skrývající v sobě důmyslné vyjasnění, které bude divákovi odhaleno až v samotném konci, s, jakoby špetkou ironie. Hlavní představitelé jsou ve svých charakterech přesvědčiví, zvláště Katja Schuurman (krásná to žena), jejíž postava stereotypní, průměrné a silikonové hvězdičky a herečky (doslova) padla šitá jako na míru. Jaká je vlastně ona a on? Opovrhují sebou, bojují spolu a zároveň se přitahují, protože každý z nich vidí špínu zabalenou v úhledně nachystané pravdě toho druhého. A dokáží ještě vůbec mluvit pravdu? Nebo je jejich profese naučily těm nejhorším lžím a manipulaci s druhými? Stal se pro ně život v přetvářce a neustálých lžích součástí jejich vlastní, špinavé pravdy? Čí pravda je zkaženější? Hra na kočku a na myš, z níž až do samotného závěru není jasné, kdo zaujímá jednotlivé pozice. Měla jsem pocit, že během děje neustále přeskakují mezi hlavními aktéry tak zběsile, až je v jejich hře sám divák polapen. Během této hry můžou být vítězové oba, ale na konci zůstane pouze jeden, ten nejlepší, který udělal (či n(z)ahrál?) dokonalé Interview... Filmy jako tento, odehrávající se pouze na jednom prostoru, či se dvěma postavami (John a Mary, Scény z manželského života nebo též Před úsvitem) stojí především na jednom základním a důležitém prvku, kterým jsou dialogy. Bez nich by to zkrátka nefungovalo. A v tomto případě to fungovalo naprosto excelentně. (23.07.2010)

Intimní a intenzivní střet dvou osob: dospělého muže a mladé ženy, kterou silikonem vylepšená postava a druhořadé herectví rychle vyneslo do vybrané společnosti celebrit. --- Katja je klasický ženský predátor. Nedokáže a nechce milovat, chce vítězit. Její disciplínou je sex, a jde jí jen o to, aby ji každý muž chtěl, a ona pak mohla suverénně rozhodnout, zdali mu dá nebo nedá. --- Zde je vyprovokována faktem, že novinář Pierre je intelektuál, kterého kozaté hvězdičky valně nezajímají, a rovněž muž, který je schopen plnohodnotných citů. Utkávají se charaktery, mezi nimiž mír není možný: osoba milující a osoba prázdná, osoba živoucí a osoba závidějící, osoba v zásadě dobrá (trvám na tom, přestože se Pierre dopustil zločinu) a osoba zlá. --- Je to velmi dobře napsané a zahrané, ale vadí mi ten Pierrův zločin. Je do jeho osobnosti vložen neorganicky a účelově, jen aby autorovi poskytl materiál pro drsný a efektní konec. Jako takový je ale matoucí. Zlá žena přece ničí muže i tehdy - a především tehdy - když jsou podle obecných měřítek slušnosti docela nevinní. (18.08.2010)

Když jsem viděl americký remake, předpokládal jsem, že originál se nedostatků kopie vyvaroval, a téměř automaticky jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale překvapivě můžu originálu nadělit identické 3* i procenta. Dokonce i výtky by byly podobné, i když by se vztahovaly k jiným scénám a filmovým místům. Základní schéma originálu je identické - tedy jde o komorní psychologické drama střetu dvou osobností nespokojených se svým postavením a seberealizací. Liší se ale v řadě významných detailů. Originál je hodnověrnější v základech, tedy vypadá přirozeněji samotné setkání, vznik a eskalace konfliktu, ale přirozeněji ještě neznamená, že je to opravdu ve všech ohledech uvěřitelné, protože i tady je to vzájemné jiskření až moc efektní a afektované. Čím ale Theo van Gogh prohrává proti remaku, je finále, kde je z pohledu novináře jeho přiznání krajně nepravděpodobné a závěr s kvílením policejních sirén je mnohem američtější než civilní finále Buscemiho filmu, kde je pointa při svém jízlivém sarkasmu mnohem účinnější. Celkový dojem: 60 %. Potenciál van Goghova filmu byl přitom větší s ohledem na holandský původ novináře a jeho působení v Bosně, které se dalo zkombinovat s neslavným působením holandského sboru ve Srebrenici a jinde. (03.01.2011)

Film islamským teroristom zavraždeného holandského režiséra je pôsobivým stretnutím dvoch životných stroskotancov. Film mi najviac pripomínal filmy Tape - svojou mininalistickosťou celý film je konverzačka v jednej izbe a svojou emocionalitou Kto sa bojí Virginie Woolfovej. Ide o interview soap herečky s politickým novinárom, ktorý by bol radšej pri odstupovaní holandskej vlády ako by robil toto interview. Rovnako daná herečka nie je dvakrát nadšená týmto rozhovorom a medzi dvojicou sa rozpútá pôsobivý konverzačný súboj s vydareným finále. Kvalitné herecké výkony sú dalšou devízou tohto filmu a už len kvôli tomuto filmu je Thea Van Gogha škoda. (28.01.2005)

Holanďani se stávají skutečnými kouzelnickými mistry. Natočili remake amerického originálu Interview s takřka shodným dějem, v tuzemsku neokoukanými hereckými tvářemi a ještě ho stihli uvést do kin o čtyři roky dříve než američané. Ale ano, i já dokážu s mírnými obtížemi rozpoznat originál od kopie, ale snímky jsem viděl v nesprávném pořadí a nyní marně dumám nad tím, jak by na mě US forma působila, kdybych již znal tu evropskou. Takhle to u mě vychází na plichtu. (25.07.2010)