3-iron

Vyzbrojen znalostí metaforičnosti Jara, léta..., hledal jsem i tady od počátku za všemi těmi opakujícími se rituály a zvláštnostmi určitý hlubší smysl. Všechno to drhnutí svršků na valše, žehlení promočeného katalogu, odpalování golfového míčku dokolečka dokola a podobné, pro západního diváka nepříliš obvyklé výjevy přece musely mít nějaký význam. Závěrečná, dovysvětlující věta mi pak alespoň pomohla odhalit ono všudypřítomné fotografování jakožto techniku, kterou zaznamenáváme realitu, abychom snad poté nepochybovali o tom, že to byl jenom sen. A do toho všeho se tu pomaličku rozvíjí mlčenlivá love story dvou spřízněných duší, které si z města udělaly jeden velký hotel s přidanou dávkou dobrodružství. Poetika filmu rozhodně nechybí; naplno vnitřně rozzářit mě však dokázala až finální, plakátová scéna, která patří mezi klenoty moderní kinematografie. My všichni jsme asi někdy v mladické nerozvážnosti vzali do ruky nějakou tu trojku železo a mysleli, že s ní dobydeme svět, abychom pak zjistili, že moudřejší možná bude se jen tak lehce naklonit přes rameno a tiše a nepozorovaně si vzít to, po čem nejvíc toužíme. (06.07.2009)

Tae-suk je squatter s rukama Ferdy Mravence. Navštěvuje bez pozvání cizí byty, vypere prádlo, uklidí, zaleje kytky, spraví nefunkční předměty, mrkne na TV, vyspí se a odchází. Při jedné méně utajené návštěvě se jeho tým rozroste o druhého člena, když se k němu přidá manželem týraná Sun-hwa. Ve dvou se to lépe táhne, mlčí i pohřbívá a k absolutnímu štěstí zbývá Tae-sukovi pouze naučit se umění neviditelnosti. (14.10.2009)

Mé druhé setkání s Kim Ki-Dukem, potažmo korejským filmem vůbec a hned je z toho pět hvězd?! Kde je chyba? Popravdě řečeno - vůbec nikde! "Bin-jip" je neskutečně jednoduše krásný film na jehož vlnu se naladíte s naprostou samozřejmostí...Jsou díla, o kterých nemusíte mluvit, která není nutné rozebírat, která nemusíte vidět opakovaně, ale stačí vám vědomí , že jsou. (09.05.2006)

Můj oblíbenec François Truffaut kdysi poznamenal, že všechno, co je řečeno, namísto aby to bylo ukázáno, je pro diváka ztraceno. Vyprávět příběhy výhradně pomocí obrazů s minimem slov či jejich úplnou nepřítomností - to je totiž ten nejzazší bod filmařského umění. Kim Ki-duk, podobně jako další nesmrtelní velikáni filmového světa, počínaje Hitchcockem a konče Kubrickem, si je tohoto základního filmařského axiomu dokonale vědom. V elegicky rozostřeném oparu 3-iron jej doslova a do obrazu ždímá do poslední kapičky potenciálu. Před konglomerátem se vzdálenou a přesto blízkou východní optikou, která odlišně vyhodnocuje a chápe jak násilí, tak sexuální otevřenost i otázky transcendentální (předně od sebe neodlučuje jednotlivé principy duality, ale chápe je jako celek - např. dobro nemůže existovat bez zla, radost není nic bez smutku apod.), se nedá zastírat, že zde kráčí o skutečnou/neskutečnou kalorickou bombu na 10ti z 10ti úrovních absolutního prožitku. Je to poezie světla a stínu, ohně a ledu, snu a skutečnosti v nerozlučitelném svazku, u které se lze snadno přesnadno nadít i nějaké té malé, ale o to hýčkanější duchovní katarze. Očišťující v dozvuku dopadajících kapek, průzračný ve své skromné hloubce - takový je odpal s 3-iron. // Můj první Kim. (24.03.2009)

85% - Při tomto filmu se v mé schizofrenní hlavě rvaly o slovo následující teze: Suchá akademická frakce mozku praví: Tento film je dějově překombinován. Chybí v něm souvislosti, nemá hlavní myšlenku, v jeho závěru se nelogicky mísí reálno s ireálnem, a jeho hudba je až trapně podobná té ze Samarie. Emotivní, rádoby umělecká frakce na to: Ticho tam! Ticho všude! Chceme vnímat plnými doušky to krásné ticho! Zbytek mého mozku, ve kterém emotivní frakce během výměny názorů provedla menší puč pak pobídl mou ruku, aby jemně podrbala lebku v té části, kde údajně sídlí ta suchá akademická část a byl pokoj. Pět hvězd za nádherné ticho, za hypnotizující, plochý film s pozoruhodnými hereckými výkony. Mohlo být hůř ;o) (05.12.2006)