Racek Jonathan Livingston

Racek Jonathan Livingston jako ptačí Mesiáš v evangeliu podle Bacha - nápad vcelku dobrý, ale zpracováním těžko pochopitelný a dosti pokroucený. A to by nebylo to nejhorší - zážitek z nádherných záběrů ptačích perspektiv snižují ptačí dialogy (naštěstí v původním znění, mluvit Jonathan jako Petr Oliva, tak to nedám) a naprosto rušivě a nepatřičně zaznívají zpívané party, v jinak příjemném hudebním podkresu, proto u mě jen za čtyřicet, rackové prominou... (24.10.2011)

Tenhle přinejmenším nevšední umělecký počin ocení především čtenáři knižní předlohy, protože člověk, který s ní není obeznámen, by mohl lehce podlehnout pokušení odsoudit snímek jako příšerný patetický kýč. Filmu ubírá na uměleckém dojmu především hudební stránka - mnohem víc než Diamond by se sem hodilo něco vážnějšího a hlavně bezeslovného. Ve výsledném dojmu je zde hranice mezi krásou a kýčem tak tenká, že obojí vlastně splývá dohromady a nutí tak diváka k rozhodnutí, zda na takovýhle způsob vyprávění přistoupí, nechá se unášet krásnými obrazy a jedinečnou náladou snímku a přijme i ony více či méně patetické úseky, anebo tuto formu filmové výpovědi zavrhne i přes její celkem silný obsah. Já Bachovu novelu četla jako teenager (= nejvděčnější věk) a tehdy mě dostala, takže tenhle docela sympaticky originální snímek beru na milost a přijímám ho se všemi jeho klady i zápory za 4*. (29.07.2007)

Až tady člověk plně docení (pochopí) význam slova (fráze) „Free as a bird“. Tenhle snímek (i s pomocí hudby N.Diamonda a kamery J. Couffera) má téměř meditativní charakter a "s trochou nadsázky" by se dal označit za „tak trochu“ jinou Odyseu než tu Vesmírnou S. Kubricka. Poselství snímku je více než jasné – osobní SVOBODA(nesvázanost pravidy a snaha o rozšíření si obzorů, vymanění se z průměrnosti, schopnost vlastních myšlenek a rozvíjení se a né pouze “stádovitost”) a tak si i dokážu živě představit, že v době totality, to musel být pro mnohé u nás balsám na duši a snad i jakýsi impuls. Alespoň bych tomu chtěl věřit. Člověk se zde za celou stopáž neobjeví a když už, tak pouze v odkazu sloužící jako memento (viz smetiště na pláži). Tady už pouze scházela ropná skvrna putující oceánem. K úplné spokojenosti mi scházelo méně slov a (teď budu možná za cynika) „orel skalní“, který by rozštípnul tuhle idylku-(ano i o tom je život), přesto jsem byl snímkem pohlcen a mou pozornost si udržel po celou stopáž, což samo o sobě je hodno ocenění. Zajímavý komentář (pro mě): uživ. triatlet p.s. bez mučení přiznávám, knižní předloha od R.D. Bacha mi až do dnešního dne zůstala utajena, což se (soudě podle místních komentářů) jeví jako nesporná výhoda. To ale ostatně platí o 99% VŠECH případů… (24.10.2011)

Poetická pecka, v níž uvidíte hlavně racky, nebe a moře, uslyšíte pár myšlenek samotných ptáků a hudbu Neila Diamonda, zároveň však poznáte krásu cílevědomého boje, cesty za svým sny, touhy, moudrosti a života. Málokterý snímek dokáže dát své knižní předloze nový rozměr, avšak tomuto se to daří perfektně - Bachovu povídku znám téměř nazpaměť a je až fascinující, jak dokonale jsou její jednotlivé věty vyjádřeny Bartlettovými obrazy. (14.02.2014)

Jsem zklamaný racek. Tématika je mi obrovsky blízká a o to je můj dojem horší. Předloha si nezasloužila takový scénář. Nezasloužila si doslovně a povrchně vyjmenovat poučky o svobodě bytí jako z brožurky ,,Vyšší bytostí v pěti jednoduchých krocích!''. Putování racčího hrdiny působilo smutně prázdně. Jeho iniciace pak připitoměle. Hodně tomu asi pomohla stopáž, protože taková tématika jednoduše potřebuje víc času aby vše správně dlouho zrálo a prostor pro to nabízí spíše kniha nebo žití samotné. Alegorie byla doslovností absolutně otupělá a zbytečná. Opravdu není nutné, aby nás děj chytl za ručičku a odhalil se do posledního detailu, bez prostoru pro to nejcennější a tím je přemýšlení, nebo ano? Snímek impotentně kopíruje nedůležité záchytné body kostry knihy ale její duši nezvládá ani stínově zobrazit. A tak tu zbývá už jen ten úžasně nasnímaný a střihnutý vizuál, u kterého mám ale vtíravé podezření, že svou jednotvárností a omezenými možnostmi progresu dost napomohl repetitivnosti ( stejně jako soundtrack) a prvoplánové prázdnotě. Happy Feet zvládl svou roli lépe. 2* jsou čistě pomstychtivé. (01.04.2011)