Černá Dahlia

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

Základní pravidlo vraždy: nic nezůstane pohřbeno na věky...... Z filmu dejchá atmosféra ,,tý doby". A zapadá do ní i S.Johansson se sympaťákem Aaronem. Pátračka po víc věcech najednou s více či méně zajímavými zvraty a díky Palmově kumštu chápu i já všechny ty šílený dějový smyčky. Zajímavá detektivka, kde se toho odehrává dost i ,,pro příště"! (27.02.2007)

De Palma boxerským zápasem ukazuje, že ještě nepatří do šrotu. Formální kudrlinky jsou úchvatné a ani ve slátaném příběhu nepůsobí rušivě nebo nadbytečně. Proměna jednoduchého milostného trojúhelníku (a vyšetřovačky) v noirovou epopej ale neproběhla vůbec dobře. S rozšiřujícím se příběhem, se všemi těmi prapodivnými dovysvětlujícími motivy, vyniká plochost všech hlavních postav - hrají je charismatičtí herci, ale Bucky pořád působí jako moula, který s sebou nechá neustále vrtat a jen se ptá, a Lelandovo ponoření do případu jsem taky nějak nepocítil. A i ty femme fatale zůstávají matné. Prostě spatlaný scénář, jehož šíři a mnohost motivů De Palma neustál. (13.02.2007)

Velkopanská expozice dějové překombinovanosti (co taky chtít od noiru), kterou projasňují LAHŮDKOVÉ režijní nápady a kamerové hrátky (návštěva podivné rodinky, boxerské utkání...). Hodně zamrzí prvotní nesrozumitelnost a odsunutí zajímavějších postav do pozadí (Eckhart, Johansson), Hartnett je na plátně příliš a po nějaké době začne být protivný. Z filmu je cítit jistá odtažitost, to ovšem připisuji na vrub určité fajnovosti a "hry" pro zasvěcené - dnes již dekódováno. Kromě výše zmíněných aktiv/pasiv se Dahlia může pochlubit rozhodně nejlepší kompozicí Marka Ishama, k níž nejlépe pasuje přívlastek "výtečná". Na závěr se sluší podotknout, že bývaly dny, kdy pro mne De Palma nebyl zrovna vysněným šálkem čaje, o jeho filmech si vesměs myslel své, ale tohle období je už naštěstí pasé. Díky své zručnosti a jedinečnému humoru ustál mou slepeckou negaci a přiznávám, že mi uštědřil vpravdě mistrovský knockout. Prostě muž, který se směje! (09.08.2008)

Skvelá dobová atmosféra. Poctivá noir detektívka, ktorá je však dosť komplikovaná a zložitejšie rozprávaná. Podobný problém ako pri CESTE DO PEKLA - na druhé pozretie by boli motivácie postáv určite jasnejšie. Film občas pripomenie L.A. UTAJENĚ SKUTOČNOSTI. Vzhľadom na potenciál ide o mierne nevyužitú príležitosť...De Palma si očividne opäť užil natáčanie lezbickej scény... Najviac mi vadilo, že sa ma snažili presvedčiť, že Hilary Swank (imho nečakane sexi) sa podobá na Miu Kirshner... (31.01.2013)