Skafandr a motýl

Nádherný a hluboce lidský film amerického režiséra a známého postexpresionistického malíře Juliana Schnabela, který pregnantně hledá a vymezuje hranice lidského - to, co nás dělá člověkem, není tělo, nýbrž naše vůle a mysl. Příběh o totálně paralyzovaném člověku (hodně podobný Amenábarově neméně vynikajícímu Hlasu moře), jehož jediným tělesným pohybem je pohyb víčka levého oka, což je také jediný komunikační kanál, který mu v komunikaci s okolním světem zbývá... Schnabel (v němž se nezapře umělecké malířské cítění) spolu s geniálním kameramanem Januszem Kaminskym (jeho kamera je snad největším kladem filmu) začínají v experimentální rovině v podobě First Person pohledu kamery, kterou k mé nemalé úlevě přeci jen po čase opouštějí a nabídnou divákovi klasický vyprávěcí postup s častými retrospektivními vstupy a vrcholně zajímavými fantazijními intermezzy, které z tohoto filmu dělají skutečně neotřelé dílo. Trochu mi vadila občasná doslovná popisnost v metaforické rovině, záběry na člověka uvězněného ve skafandru byly až příliš čitelné, v kontextu názvu filmu jsou ale pochopitelné... Několikrát mne napadlo (možná i díky té koprodukci Francie + USA), že tenhle film je vlastně sémantickým pokračováním Moorovo Sicka - jde o naplnění charitativního rozměru naší nadstandardně bohaté společnosti, která díky svým obrovským zdrojům může a musí uskutečňovat ten ,,luxus" udržovat při životě člověka již téměř klinicky mrtvého, k čemuž neváhá na plný úvazek zaměstnat tým špičkových odborníků - tahle tendence jde vlastně přesně proti premisám kapitalismu, které nejsou se široce sociálním zdravotnickým systémem právě moc kompatibilní (jak na to poukázal třeba právě Moore). Sociální ekonomické a politické modely jsou důležité...a to nejen kvůli tomu, že díky nim mohla vzniknout jak původní literární předloha, tak i tenhle nádherný a bolestně smutný film... Podobné filmy: Hlas moře, Uvnitř tančím, Moje levá noha (07.03.2008)

Nemá smysl si nic předstírat ohledně faktu, že vysoké hodnocení snímku úzce souvisí se silným námětem a tématem, které přímo volá po tom, aby člověk s postiženým hlavním hrdinou soucítil a své sympatie přetavil do maximálně pozitivního hodnocení. Na druhou stranu ale nechápu kritické hlasy, které tvrdí, že film je nudný, stereotypní a zdaleka nevyčerpává své možnosti. Je nutné si uvědomit, že pojednává o ničem menším než o lidské duši uvězněné v ochrnutém těle a jediná možnost komunikace hlavního hrdiny je prostřednictvím očních víček. To máte potom paletu vyjadřovacích možností zatraceně omezenou. Osobně si myslím, že se s tím scénárista a režisér poprali na výtečnou. Samozřejmě Nedotknutelní jsou mnohem zábavnější, Hlas moře dramaticky vyhrocenější, Uvnitř tančím optimističtější, ale Schnabelův film je silný, přemýšlivý a hluboce lidský, když přitom nikdy nesklouzává do roviny laciného sentimentu - a že by se přitom spoustu možností našlo. Důstojný zástupce skupiny snímků o postižených a jejich boji s nemocí, se sebou samým i s okolím. Celkový dojem: 80 %. (18.09.2012)

Zase jedna megamasakrálna pecka, ktorá na mňa zaútočila bez vyzvania a v domnení, že si idem pozrieť oddychovú drámičku som sa musel vysporiadať so životným údelom Jean-Dominiqua Baubyho, ktorý aj napriek tomu, čo mu všetko naložil život na plecia, sa so svojim osudom dokázal vysporiadať a dokázal niečo, čo nedokáže ani väčšina zdravých ľudí - napísať knihu a to aj napriek tomu, že dokázal len žmurkať jedným okom. Zase sa mi potvrdzuje stará pravda o tom, že najbrutálnejšie príbehy sa nerodia v hlavách scenáristov, ale priamo v kolobehu života. (10.11.2009)

Lidskost v tomto filmu přesahuje hranice daleko za práh únosnosti, a je těžké si o něm něco myslet a co horší něco o něm psát. Skafandr a motýl je velice zvláštní film, přičemž šokuje fakt, že je podle pravdy. To všecko na co jsem koukal, co se kolem toho všeho dělo, to všecko mě nestačilo udivovat. Neobvyklé příběhy mám rád, ale občas to přetáhne meze, a toto je ten případ. Hodně jsem byl zvědavý na závěr, jen mě chvílemi trápil fakt, že se po půl hodině filmu objevila nepatrná stereotypnost, která se udržela vlastně až do samého závěru. Ačkoliv se to dalo čekat, má tento film neuvěřitelnou sílu chytit a držet pevně až do konce. Dlouho na ten film myslím a nemůžu ho dostat z mysli. Nejde to, práce kameramana byla bravůrní, celé to do sebe tak zajímavě zapadlo, že tak objemný film člověk jen tak neobjeví, a tak originální, smutný a zároveň silný příběh člověka, jako byl ten v tomto filmu jen tak divák na filmovém plátně neuvidí, výdá jich hodně, ale tohle je prostě unikát. Když to uvidíte, tak to pochopíte, a možná se zarazíte, tak jako já. (28.12.2008)

Neskutečně silný příběh, jehož filmové zpracování na mě nijak zvlášť nezapůsobilo. Efektní artové hrátky s kamerou a filtry bohužel nedokázaly zachytit nebo zprostředkovat ani zlomek Baubyho skutečných pocitů. Slyšel jsem ódy na úžasný herecký výkon Mathieua Amalrica, což příliš nechápu, neb spočíval v práci maskérů a nehybném ležení a poulení oka, takže ke hraní tu toho moc nebylo. Ale možná hlavní problém, který efektní podívanou v mých očích degraduje, je fakt, že znám skutečný příběh, a tím nemyslím jen knihu, a znám zákulisí vzniku filmu. Vím jak byli Baubyho přátelé z filmu rozladění a odmítli ho jako skutečný příběh. A to nejen pro překroucení rolí, které v jeho příběhu sehrály jednotlivé osoby. Zejména mám na mysli nechutnou glorifikaci manželky Sylvie jako obětavé, chápavé a citlivé ženy a totální dehonestaci Baubyho přítelkyně, novinářky Florence Ben Sadoun. Ve skutečnosti totiž bylo vše naopak. Zatímco manželka na něj kašlala, byla to Florence, kdo s Baubym (který mimochodem nikdy neřekl, že chce zemřít) trávil veškerý volný čas a byl s ním v době je smrti. (18.06.2015)