Skafandr a motýl

Stylově neskutečně vymakaná citovka s Noirtierem 21.století v hlavní roli, jen těch Valentin ho obskakuje víc. Neviděla jsem film, v němž bych se od prvních vteřin tak silně ztotožňovala s hlavní postavou. Díky kameře jsme od úplně prvního záběru uzamčeni v Baubyho těle, prožíváme jeho hrůzu a bezmoc – ne nadarmo se o syndromu uzamčení tvrdí, že je ta nejvěrnější nápodoba pohřbení zaživa. „Skafandr a motýl“ má vlastní a promyšlený styl vyprávění a dějový oblouk, který bohužel tak úplně nefunguje. Jak Bauby objevuje, že se může ze své paralýzy vymanit pomocí svých představ a paměti, i kamera přestává simulovat jeho oko a začne se rozhlížet kolem. Pro film to ovšem znamená postupný návrat k tradičnějším postupům, v podstatě rezignaci na svůj unikátní styl a ono zpočátku silné ztotožnění s postavou znatelně klesá, až ze Skafandru v poslední půlhodině nezbyde nic než obyčejné drama se slušnou kamerou a solidně okopírovaným Tiersenem. Škoda, těch pět bych bývala dala děsně ráda. PS: první titulky po snad 10 letech, které jsem dobrovolně dokoukala do konce. (19.11.2009)

Neskutečně silný příběh, jehož filmové zpracování na mě nijak zvlášť nezapůsobilo. Efektní artové hrátky s kamerou a filtry bohužel nedokázaly zachytit nebo zprostředkovat ani zlomek Baubyho skutečných pocitů. Slyšel jsem ódy na úžasný herecký výkon Mathieua Amalrica, což příliš nechápu, neb spočíval v práci maskérů a nehybném ležení a poulení oka, takže ke hraní tu toho moc nebylo. Ale možná hlavní problém, který efektní podívanou v mých očích degraduje, je fakt, že znám skutečný příběh, a tím nemyslím jen knihu, a znám zákulisí vzniku filmu. Vím jak byli Baubyho přátelé z filmu rozladění a odmítli ho jako skutečný příběh. A to nejen pro překroucení rolí, které v jeho příběhu sehrály jednotlivé osoby. Zejména mám na mysli nechutnou glorifikaci manželky Sylvie jako obětavé, chápavé a citlivé ženy a totální dehonestaci Baubyho přítelkyně, novinářky Florence Ben Sadoun. Ve skutečnosti totiž bylo vše naopak. Zatímco manželka na něj kašlala, byla to Florence, kdo s Baubym (který mimochodem nikdy neřekl, že chce zemřít) trávil veškerý volný čas a byl s ním v době je smrti. (18.06.2015)

Velmi dobrý film, který divákovi přiblížil nástrahy života, který nemusí být vždycky tak jednoduchý. Může se stát, že nebudete moc chodit, uvidíte na jedno oko, už nikdy neřeknete jednu souvislou větu, aby vám jiný rozuměl... Vše je to velmi strašidelné a mrazivé a Julianu Schnavelovy se to povedlo vystihnout velmi dobře. Kdyby udržel svou formu, z pohledu oběti, po celý snímek a nikdy by se neodchýlil, jeho práce by byla geniálním dílem a studií života v utrpení uzavřené mysli. On se toho však nedokázal držet, takže druhá půlka filmu už není tak působivá a mrazivě reálná. Škoda, protože herci jsou skvělý a to ani nemluvím o kameře. Chybělo opravdu pramálo, svižnější tempo a definitivní uzavření do světa jednoho muže, a šlo o věčný klenot. Přesto by tento snímek neměl uniknout žádnému milovníkovi francouzského filmu, protože pro mě je to o hodně zajímavější a působivější než například životopis Edith Piaf. (23.07.2008)

Jedno oko otevřené. Druhé otevřít nejde. Tělo paralyzované. Verbální komunikace nemožná. Vidět, slyšet, žít…Žít? Co je to za život poznáme skoro na vlastní kůži, kdy se ocitáme uvnitř hlavy Jeana-Dominiquea. Svět vidíme jeho levým okem, slyšíme, co si myslí, co by rád sdělil lidem, jež ho opatrují. Nemůže nic dělat a my s ním. Není to ani trochu příjemné, a ač by v zájmu ještě silnějšího efektu mohl být takto natočen celý film, stejně bychom nikdy nepochopili, jaké to je. Být vězněm vlastního těla. Julian Schnabel proto po sugestivním úvodu od striktně subjektivního pohledu sem tam upouští a dává prostor své imaginaci výtvarníka. Za nekýčovitě nádhernými výjevy odpoutané mysli spoutaného těla jsem až do konečně, definitivně a nepopsatelně osvobozujícího závěru cítil zvláštní znepokojení. Stále, nejvíce po odhalení příčiny hrdinova stavu, se vnucuje otázka „Proč?“. Proč zrovna on, proč vůbec někdo? A pocit ze všech nejhorší byl pochopitelně nejvíc egocentrický – vždyť se mi to klidně může stát taky. Kdykoliv. 85% Zajímavé komentáře: charlosina, Radko, mrksik, Martyr, ZkuKol (13.04.2009)

tento pomerne zvláštny film - adaptácia "autobiografie" šéfredaktora Elle Jean-Do Baubyho, ktorú kompletne napísal klipkaním ľavého oka, je najsilnejší po formálnej - obrazovej stránke; scenár je solídny, pekne vystavané, spomienky, vnútorné monológy, občasné "kruté" vtipy na svoj účet, to tam náramne funguje, dalo by sa hovoriť o myšlienke ľudskej vôle a sile - odhodlaní dokázať niečo a ísť si za svojim cieľom, aj keď človeku funguje len sluch a jedno oko, ale aj tak najpôsobivejšie ostanú kamera Janusza Kaminskeho a réžia výtvarníka (spomedzi všetkých jeho filmov sa jeho výtvarné korene prejavili najviac tu) Juliana Schnabela; vizuálne perfektné; a kopec krásnych herečiek (to som si nemohol odpustiť); scéna "holenie otca" je vynikajúca! (okrem kopca iných, výborných) (24.04.2008)