Sekai no čúšin de, ai wo sakebu

Rovnaký prípad ako Moment to Remember, kde som bol schopný tolerovať to, čo by som v euro-americkej zóne nedokázal prekusnúť. Skrátka je to nakrútené inak, s iným typom postáv ako sme zvyknutí, ale film vyzdvihuje v mojich očiach najmä komplikovanejší spôsob rozprávania a inovatívne prvky začlenené do naratívu, ako kazety a tajfún. Na konci som síce necítil takú katarziu ako pri vyššie spomínanom filme, ale nechýbalo veľa. Dlhšia stopáž nie je vôbec prekážkou a to aj napriek tomu, že nie som ideálnou cieľovou skupinou. Opäť pomôže, keď si vopred o diele nič neprečítate, so zásadným zvratom si totiž tvorcovia dávajú načas. (20.02.2021)

Mno, je to takové romantické, smutné a moc mě to nevzalo. Co se dá dělat, asi mám málo EQ (viz komentář Altamira). Už v prvních minutách jsem pochopil, že asi nebudu tím modelovým divákem, pro kterého je tenhle více než dvouhodinový doják určen - nebo opravdu bylo vyprsknutí smíchy ta správná reakce na scénu, kde srazí auto dívku? Filmu nejvíce ubližuje jeho délka, naopak doceňuju, že se několikrát takzvaně "kruh uzavře" a že Takao Osawa není žádný typ modela, kterého bych v podobné roli očekával. (15.02.2008)

Už je to poměrně dlouhá doba, co jsem o tomto filmu četla na internetu a samozřejmě si tehdy přečetla i komentáře na CSFD. A pro tenhle film jsem se absolutně nadchla, sehnala si ho a vyčkávala a vyčkávala na nějakou speciální chvíli, kdy bych si ho mohla pustit. Čekala jsem, že to bude tak silný film jako například A moment to remember nebo pár jiných filmů z asijské romantiky. Bohužel, stalo se naopak přesně to, co jsem vůbec nečekala.... Sedím si tak večer na futonu, který jsem si pracně rozložila na tatami hotelového pokoje, navíc uprostřed mého vysněného japonského města Kjóta, kam jsem jela poprvé v životě... uvařím si japonský čaj sencha a řeknu si, že teď je přesně ta pravá nálada na to si pustit nějaký výjimečný japonský film. A pustím si tohle... koukám, koukám, koukám dlouho (138 min) a ono nic. Nic se ve mně nehnulo, nic mě nedojalo, ke konci už to i nudilo (!!!) Doteď nevím, co bylo špatně. Byly tam pocity, byl tam dojemný příběh, stará kazetová nahrávka, slzy, radost, smutek - všechno tam bylo, ale se mnou to ani nehnulo. Samozřejmě jsem byla zklamaná. Nedokážu říct, čím přesně to bylo, ale tenhle film mi absolutně neseděl a vůbec mě nedojal, ba dokonce mi ani nezůstal v paměti, jako to bývá u jiných filmů. Pro mě jedno z největších filmových "faux pas". ~(2,0★)~ (01.09.2010)

Tento film u mě překročil hranici citového vydírání. Středobodem snad všech korejských romantických dramat je něčí smrt, ale i tak se ve filmech vyskytuje sposuta světlých, pozitivně laděných chvilek. V Crying... se bohužel snad jenom umírá, pláče a vzpomíná. Je to poněkud těžká nálož. Ve velice krátké romantické části jsem nedokázal navázat s titulními postavami patřičný vztah, což je myslím největší chyba filmu. V rozjezdu mu chybí energie. Většinu jí vyplýtvá v slzoplodné, značně natahované druhé části. Vůbec nechci zlehčovat téma filmu, ale nemohl jsem si tento film užít jako dojemný a sněhem zaprášený Maundy Thursday. (30.11.2007)

Návod, jak si kazit přítomnost a budoucnost lpěním na minulosti. Chápu, že se hlavní hrdina nemohl s tak ošklivým osudem vyrovnat, ale na druhou stranu, jako by ani nechtěl, a těšilo ho, jak trpí. Chudák Ritsuko v roli náhražky. No, ale druhá půlka už celkem fungovala jako film a ke konci se slušně skládaly a vysvětlovaly jednotlivé střípky... a konec byl asi nejlepší, jaký mohl být. Tak OK. (29.09.2012)