Francouzská spojka II

Místy mi přišlo, že ten snímek prostě nemá žádné tempo, jako kdyby se vlekl a nikam nesměřoval. Gene Hackman předvádí výborný výkon, jako kdyby celý film byl o něm a jeho postavě, ne o tom, že se zde řeší nějaký případ, jehož vyústění mě ani nijak moc nezajímalo. První film mě úplně neodrovnal, ale přece jen je v porovnání s tímto výrazně lepší. (26.05.2016)

Vyhýbal bych se frázím, že Dopadení je mnohem slabší než první díl. To není pravda. Film je natočen minimálně stejně dobře a má srovnatelné akční pasáže, které jsou zde navíc obohaceny o efektní záběry z pohledu Pepka. Jedinou nevýhodou je samotný scénář, který již nepůsobí tak realisticky a navíc mi v něm občas skřípe logika. Například to že by mafiání nechali Pepka jít, zkrátka působí velice nepravděpodobně, stejně jako i pár jiných dějových zvratů filmu a to je vzhledem k tomu, že si film zakládá na realistickém pojetí nešťastné rozhodnutí. Jinak ale skvělá (29.11.2010)

Podivnou ironií osudu jsem dlouhé roky znal jenom toto pokračování, zatímco samotnou Francouzskou spojku ne. Někdy na konci osmdesátých let totiž šlo v tehdejší Československé televizi několikrát po sobě právě a pouze tohle pokračování. Shlédnout obé mi umožnilo až jejich nedávné vyjití na dvd. Tedy chutě a za čerstva do sdělování dojmů: Na jedné straně je nutné říci, že "dvojka" vskutku je slabší než "jednička", na druhé podotknout, že i tak jde rozhodně o jedno z nejpovedenějších pokračování z těch původně neplánovaných a navíc natočených jiným režisérem. John Frankenheimer se opravdu snažil dodržet rukopis, což se mu do značné míry podařilo. Kamera či herecké výkony jsou rozhodně mimořádné. Naopak propastný rozdíl znamená srovnání scénářů. Pokud "jednička" fascinuje svou reálností, "dvojka" je zcela nepravděpodobný konstrukt, pokud "jednička" vycházela z reálných zkušeností, "dvojka" je spíše paroduje. Třeba jenom ta "kancelář" na chodbě, "výslechy" podezřelých v angličtině, nebo onen "konfrontační" přístup se stálým zdůrazňováním zabitých kolegů, to všechno je notně přitažené za vlasy. Odhlédnuto od stále výborného vizuálu, je způsob vyprávění "dvojky" také citelně konvenčnější. Pokud "jednička" fascinuje mj. velmi "úsporným" střihem, kdyjsou v ději "vynechány" celé dlouhé pasáže, takže sledování filmu rozhodně není jen pasivní "civění na obraz", "dvojka" děj jenom otrocky odvypráví, aniž by vynechala jediný podstatnější detail. V příběhu též citelně přibylo dialogů a napětí. Chybí uhrančivá ztišenost některých scén, kdy celé dlouhé pasáže nikdo ani nepromluví a pokud, pak jen několik krátkých úsečných slov. Ve "dvojce" je stále o čem klábosit... Pozitivem je naopak chytrá práce s jazykem (angličtinu doplňuje (v originále dokonce ani titulky nepřekládaná) francouzština všude tam, kde spolu hovoří Francouzi mezi sebou (netřeba snad zdůrazňovat, že originální zvuk je při sledování tohoto filmu doslova povinnost)) a také roztomilá práce s národnostními specifiky a předsudky (americká čokoláda, objednávka hamburgrů, hovory o baseballu). Doslova fascinující je pak celá "detoxikační" pasáž, stejně jako skvostná závěrečná honička, při níž divák únavu a vyčerpání prožívá téměř fyzicky... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: kinej (20.12.2010)

Člověk se po prvním díle, kde jsem se vláčeli špinavými ulicemi New Yorku těší na něco podobného v Marseille, ale místo toho strávíme půlku času ve špatně nasvícených interiorových kulisách. V půlce se navíc film zastaví asi na šest hodin, aby Gene Hackman mohl provést HEReCký VýkON (tm). Jeho Popeye zde pak, vykořeněný z prostředí, kterému rozumí, působí akorát jako nevychovanej debil, takže jediný, co si zde zbývá užít je místy taková zvláštní surovost kamery a střihu, kde všechno probíhá buď zbytečně pomalu nebo zase podivně rychle. (22.01.2024)

"Vrať se zase do New Yorku a zabíjej si poldy tam. To ti jde." Marseille totiž není New York a Pepek Doyle není polda, ale návnada. Fajn. Naštěstí neztratil nic ze své brutality a jeho řešení případů se vždy nachází daleko za hranou zákona, takže mě to bavilo. Horší to bylo s heroinem a odvykačkou. Na můj vkus to bylo moc dlouhé, rozvláčné a děj nikam neposouvající. Jenže když jsem to viděl jako dítě, tak se mi to natolik vrylo pod kůži, že se ve svém životě drogy ani nedotknu. No dobře, asi bych dokázal pytlík s fetem spláchnout do záchodu, ale moje žíly, nos ani ústa tento druh úniku z reality nikdy nepoznají. Natolik mě tehdy vyděsil Pepek žebrající o dávku a svíjející se v křečích na zemi. (04.10.2018)