Malá Miss Sunshine

(1001) Zatraceně, nikdy bych neřekla, že zrovna u filmu, jako je Little Miss Sunshine, budu potřebovat tolik času, abych si utřídila, co vůbec napsat. Na film jsem se dívala už kdysi dávno hned po premiéře a zapamatovala jsem si jenom to, že mi přišlo absolutně nepochopitelné, proč o Olive všichni říkají, že je tlustá, když ta holčička očividně není tlustá ani trochu, jenom jí nasadili falešné břicho. (Ale aby nedošlo k mýlce, tak si myslím, že Abigail Breslin podává nejlepší a nejupřímnější výkon tohoto filmu a jí s radostí vyseknu srdečnou poklonu.) Zbytek filmu mi od upřímnosti přijde tak vzdálený, jak jenom to jde. I u Juno mi vadily uměle vytvořené dějové zvraty přesně podle syd-fieldovské logiky, a LMS v tomto směru tlačí na pilu ještě mnohem víc. Jestli si se samotným institutem "indie filmu" spojuji nějaké kategorie/kvality, tak by to byla odlišnost a spontaneita, a tady postrádám jedno i druhé. Všechny postavy (kromě matky a nejspíš i Olive) jsou obdařeny trojitou dávkou typických podivínských kvalit, aby nám bylo jasné, že větší lůzry bychom doopravdy nepohledali, skoky v tónu od lehké náladovky po depresi nejtěžšího zrna jsou nečekané a nelogické, a hlavně se opravdu slepě následují všechna ta vypravěčská pravidla, která by se za daných okolností měla spíš bořit. Díky tomu je pro mě závěrečný (znovu?)nalezený pocit rodinné sounáležitosti neuvěřitelný a nedostatečně zasloužený. Pár plusových bodů dodám za to, že film depresivnímu puberťákovi přisoudil barvoslepost a tedy opravdový důvod, proč mu svět kolem přijde škaredý a neúplný. A taky za to, že se tito filmoví sourozenci mají rádi, vycházejí spolu a záleží jim na sobě, protože mám tak trochu až po krk stereotypní filmové sourozenecké rivality. (03.03.2018)

Už po dvaceti minutách jsem se přistihl, jak ležím, přiblbe se culím a s pootevřenou pusou koukam na Malou Miss Sunshine, jako kdybych objevil neco necekaneho. Ano, i tak se to da nazvat, dokonaly avsak casto absurdni pribeh mne uplne dostal! Urcite i diky vybornym hereckym vykonum vsech zucastnenych v cele s Alanem Arkinem a mladickou Abigail Breslin, ktera si nominaci zaslouzila jako nikdo v jiny! Skoda jen za dedovu brzkou smrt, jeho hlasky byla uzasne. Ja vim, ze jsem pouzil asi hodne chval na jeden film, ale tahle jsem se dlouho nebavil a diky zaveru je to zaslouzenych pet hevzd! 9/10 (06.03.2008)

Paráda. Tenhle recept na mě spolehlivě zabírá. Do hrnce vhodíme skupinku netuctových lidí s různými úchylkami, mindráky a komplexy, pokud možno s příbuzenskými vazbami, protřepáte a necháte je společně uležet. K dochucení je navíc můžeme poslat na nějaký krajně netypický výlet, na který se vlastně nikomu nechce. Z celé minibusové famílie mě jednoznačně nejvíc nadchnul na heroinu a sexu závislý děda se svéráznýma radama do života, ovšem nikdo z jeho pěti společníků se vedle něj úplně neztratil. Snad jen Hooverovic maminka byla na zbytek grupy moc normální. Vtipné, nenásilné, úderné a chutné. Výborné. 80% (04.05.2007)

Další z podob Americké krásy, tentokráte nezávislá a až nezvykle rozverná, úžasně očisťující sebereflexe současné Ameriky a západního světa vyprávějící mnohé o životech, jaké ve skutečnosti žijeme - pod maskou úspěchu a zhmotňujícího se amerického snu jsou jen obyčejní smrtelníci, uvědomující si, že pocit štěstí je v jejich případě jen pouhá fikce a přetvářka... Velmi silný typizovaný příběh rodiny ztroskotanců, kde se dá jen těžko určit, kdo z nich by si odnesl cenu pro největšího losera (homosexuální vysokoškolský profesor coby intelektuál v depresích a sebevrah; otec, jehož rodina i podnikání je silně nefunkční; děda narkoman, jehož syn se nepovedl a nedává příliš důvodů k hrdosti; manželka, která s hrůzou zjistí, že žije s kreténem, pubertální synek se sklony k nihilismu řešící stěží sotva své krizové období, natož tlak disharmonické rodiny a ,,osobitého" otce) a jejímž jediným pojítkem a zprvu latentní nadějí je malá dcerka toužící stát se velkou miss. Celá tahle cesta (jde vlastně svého druhu o road-movie) až k ohromujícímu a sémanticky nosnému finále je tak svěží a uhrančivá, že ve svém existenciálním tápání a reflexi deziluze nese silné pozitivní motto - Buď sám sebou a ve své přirozenosti hledej svůj pocit štěstí! Vynikající film... (01.03.2008)

Roztomilá komedie plná hodně výstředních charakterů potěší a přiroste k srdci svou přirozeností a skvělými hereckými výkony. Nejvíc mě asi dostala Toni Collette jako hroutící se matka, Steve Carell jako přední odborník na Prousta se sebevražednými tendencemi a samozřejmě Alan Arkin jako hustý hlásící děda. (09.11.2006)