Černá dynastie

V úvode filmu je venovanie, tento film je venovaný XII. zjazdu KSČ. Na tomto zjazde bol prvým tajomníkom zvolený Antonín Novotný a bol to prvý zjazd po prijatí novej ústavy z roku 1960, kedy bola dokončená výstavba socializmu v Československej republike a nový názov bol Československá socialistická republika. Na tomto zjazde sa prvýkrát objavila myšlienka rehabilitácie za politické procesy v 50 – tých rokoch. Záber filmu je obrovský, začíname v období pred vznikom Československej republiky, ďalej prvou svetovou vojnou, hospodárskou krízou v 30 – tych rokoch, 2. svetovou vojnou a Víťazným februárom 1948. A všetkými týmito obdobiami nás sprevádza rodina Koudelkových, ktorých tri generácie pracujú v lokomotívke ČKD Praha. Tým úvodom som bol trocha zaskočený, ale nakoniec sa z toho vykľul vcelku výborný film. (02.02.2016)

Reziser Stepan Skalsky /jo, jo, aj taky obstarozny mentalny invalid ako ja vie, kto to bol/ nemal velmi vyrovnanu filmografiu - za najlepsie jeho filmy povazujem Clovek Proti Zkaze 1989, a pacil sa mi aj film Kdyz rozvod, tak rozvod 1982. Za najhorsi Skalskeho film povazujem Ticha American v Praze - tam sa tie vatovo plane plky ani snad nedali pocuvat. No nic, par slov k tomuto dielu. Krasny ludsky pribeh jednej rodiny, ktorej clenovia maju svoje predstavy o zivote a tie sa snazia realizovat a pretavit aj do reality. Kvitujem, beriem aj dialogy, ktore boli take normalne /uz tisicrocia prevazuju obycajne dialogy, veru tak/.a nesmiem zabudnut na krasne exteriery. Herci nie su az taki znami, poznam Peseka, Havelkovu a Moucku. 70 % (05.04.2017)

Děda, otec a syn. Všichni tři povahově navlas stejní, přesto či právě proto jeden k druhému obtížně hledá cestu. Filmem se míhají vzpomínky na mládí, války (první i druhou). Kontinuita rodu má svůj význam, všichni ve stejné fabrice na lokomotivy. Fabrika je věčná a oni jejich součástí. Nic budovatelského, má to spíš blíž k některým Hrabalovým vizím Libně apod...75% (11.01.2017)

Klíčové události Československa počínaje Rakousko-Uherskem a konče začátkem 60. let v kronice jedné rodinné dynastie pracovníků ČKD. Typický a zcela průměrný nebo spíše konvenční budovatelský film trochu ozvláštňuje způsob vyprávění s četnými návraty do minulosti ve vzpomínkách, téma "otcové a děti" a nezvykle avantgardistická hudba Evžena Illína, ne nepodobná tvorbě Alfreda Schnittkeho nebo Sofji Gubaidulinové a jiných avantgardních skladatelů 20. století. (19.01.2013)

Černá dynastie je spíše filmem Procházkovým než Skalského, anebo? Chladně, až znuděně přepisovaný scénář nesvědčí o režisérově ochotě (či snad moci) ukáznit vespolné i individuální dění, a snímek tak připomíná nemluvnou, ba mrtvou tiskařskou sazbu. A Procházka zde vypovídá prostřednictvím rodové ságy v politických dějinách především o sobě. Z jeho scénářů lze snadno odečíst jeho obsese. A raný sujet této pokročilé budovatelské syntézy napovídá mnohé: podkresluje jej nepolevující potřeba řešit (osobní) minulost, neustále se vracející a neodbytně se hlásící o svůj podíl na dnešním utrpení či slasti (spíše sněné než reálné), která se zde vyjevuje tíživými retrospektivními vstupy, ovšem značně toporně vkládanými (například vzhledem k pokročilejší rafinované skladbě vražedného deliria v Kachyňově (sebe)mrskačské „baladě o chlapci a koni“). Tento oslyšitelný jazyk však dotvářejí další motivy, prvky, detaily, třeba všudypřítomné fackování (věčných) dětí nebo neopotřebovatelné nevšední idiomy, které – opakující se věčně napříč filmy – odkazují k jednomu konkrétnímu mluvčímu, jehož stín se rýsuje za plátnem... Černá dynastie se mi tedy s ohledem k tomuto kontextu jeví být jen jakýmsi zakleknutím do bloků, počátečním okamžikem tázání, na němž se scénárista poprvé sám sebe otázal, ještě než zjistil, že se sám svým jazykem dokáže spasit... (23.12.2017)