Člověk bez osudu

Již samotná předurčenost hýbe s osudy lidí jako v ruské ruletě. Gyuri ztratil krásné období dospívání a stal se předčasně dospělým s vyhaslou duší. Nedostal se do pekla, ale do koncentráku, tyhle dvě věci rozlišoval. Byl to film citlivý a poetický. Ale bohužel, filmů s touto tématikou je až příliš a divák víceméně ví, jakým směrem se děj bude ubírat. Nic překvapivého a jiného jsem nezaznamenala. (17.09.2009)

U filmů s podobnou tématikou mám většinou problém, protože mi příjde že jich autoři často prvoplánově využívají a tlačí strašně moc na pilu v touze šokovat - prolítostnit diváka. U maďarského Člověka bez osudu jsem ten pocit vyjímečně neměl. Nejspíše to dělá ono evropské pojetí, které stříhá trochu jinak a narušuje tak vyprávění. Výsledek pak je o něco méně příběhový, ale za to více atmosférický. Když k tomu navíc přidám vizuálně skvěle natočené záběry a Morriconeho, dostávám krásné čtyři hvězdy. Však já se ještě budu jednou procházet po peštských ulicích. (28.01.2012)

Silný film, ale to dá říct prakticky o každém snímku, ve kterém hraje šoa titulní úlohu. Co se týče doby před odjezdem do koncentráků a samotného pobytu v lágru, není co vytknout, ale na druhou stranu není to nic, co bych neviděl někde jinde. Ty nejintenzivnější momenty přišly podle mě až v samotném závěru, kdy se hlavní hrdina vrací do rozbombardovaného domova a zjišťuje, jak moc ho doba strávená v lágru od ostatních odlišuje. Nicméně i přes jistou šablonovitost hodnotím nadprůměrně, protože tohle téma má pořád co říct. 80% (31.12.2015)

Koncentrák jako mašinérie, která vezme člověku úplně všechno. I když ho náhodou fyzicky nezlikviduje, připraví ho o celý život, co předtím měl, a když pak tu ještě dýchající trosku vyvrhne, připraví ji i o tu nepatrnou jistotu brutální rutiny, skomírání a umírání. Vrhne přeživšího ho prázdného prostoru, kde i dříve známé věci jsou cizí nebo bezvýznamné, lidé neznámí, budoucnost jen slovo, štěstí abstraktní pojem. Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela. „Vytrvávají, protože mají cíl. Každý potřebuje nějakou životadárnou utkvělou představu, něco, co v něm udržuje ducha.“ A když pak člověk zjistí, že to byla jen představa, zbydou mu jen holé ruce. V lepším případě dvě. Potěšil mě „náš Otík" a Daniel Craig, ale s filmy o věznění nadlouho končím. Začínám z nich mít klaustrofobii. (17.03.2017)

Dominantnými pocitmi z filmu bola jeho dĺžka a nevyrovnanosť. Boli v ňom silné scény, ale tiež dosť vaty. Z tejto témy už v dnešnej dobe málokto dokáže vytvoriť silný a pritom pravdivý film. Vždy sa tam primiešajú záujmy. A stretnutie s Jánosom Bánom inak, ako s Otíkom a s Danielom Craigom inak, ako s Jamesom Bondom, bolo dosť neobvyklé. (01.10.2009)