Člověk bez osudu

Již samotná předurčenost hýbe s osudy lidí jako v ruské ruletě. Gyuri ztratil krásné období dospívání a stal se předčasně dospělým s vyhaslou duší. Nedostal se do pekla, ale do koncentráku, tyhle dvě věci rozlišoval. Byl to film citlivý a poetický. Ale bohužel, filmů s touto tématikou je až příliš a divák víceméně ví, jakým směrem se děj bude ubírat. Nic překvapivého a jiného jsem nezaznamenala. (17.09.2009)

║Rozpočet $12miliónov║Tržby USA $196,857║Tržby Celosvetovo $2,280,297║ Vizuálne silné, príbehovo takmer do stratena, škoda že to nemá takú hĺbku ako by si zaslúžilo, takto to vyznie do prázdna bez toho aby si človek k filmu vytvoril vzťah. /40%/ (10.04.2009)

Musím přiznat, že ač jsem viděl již spousty dramaticko-válečných snímků o Šoa, tak i přes tuto skutečnost si Člověk bez osudu u mě našel své místo. Není totiž geniální v předvádění brutálnosti nacistického řádění jako Pianista nebo Schindlerův seznam. Neukazuje ani nějaké extra drahé válečné výjevy. Jeho um je v psychologické rovině, kdy pozorujeme, jak se z hlavního, vyrovnaného hrdiny postupně stává troska. Jak přichází o svou identitu, morálnost a pak i o touhu žít. A jak toto vše záhy v něm zanechává trvalé následky. V této rovině je tento Maďarsko/ Německo/ Britský snímek zajímavý a rozhodně stojí jej zhlédnout. Minimálně i proto, že je silně znát (nejen psychická) i fyzická proměna herce (opravdu musel silně zhubnout) v úplnou trosku. 80% (19.10.2014)

U filmů s podobnou tématikou mám většinou problém, protože mi příjde že jich autoři často prvoplánově využívají a tlačí strašně moc na pilu v touze šokovat - prolítostnit diváka. U maďarského Člověka bez osudu jsem ten pocit vyjímečně neměl. Nejspíše to dělá ono evropské pojetí, které stříhá trochu jinak a narušuje tak vyprávění. Výsledek pak je o něco méně příběhový, ale za to více atmosférický. Když k tomu navíc přidám vizuálně skvěle natočené záběry a Morriconeho, dostávám krásné čtyři hvězdy. Však já se ještě budu jednou procházet po peštských ulicích. (28.01.2012)

Působivý snímek, který hodně pozvedá neopakovatelná kamera a Morriconeho jímavá hudba, jinak příběh s nic moc novým nepřichází, docela dobře se mu daří šetřit patosem, nabízí i řadu otřesných scén, které se zaryjí pod kůži a teskně-nadějný reflektivní závěr, jenž je výbornou tečkou. Když se k tomu přidá výkon Marcella Nagyho, který při srovnání začátku a konce jako by hrál dvě zcela odlišné role, nelze než nepodlehnout. Hold Maďaři zvládají i takové filmy, nejen ceněné artové exhibice. Opět jim máme co závidět. (14.05.2010)