Člověk bez osudu

Hodně rozporuplný film. Mezi klady patří učitě velmi dobré zpracování tehdejší doby a vykreslení atmosféry koncentračních táborů. K záporům, které mi brání dát vyšší hodnocení, patří divný střih, který narušuje soudržnost příběhu, který vlastně sám o sobě taky není příliš zajímavý. Mohli to udělat třeba kratší a soudržnější, takhle to jako film nepůsobí příliš dobře. I když svoji hodnotu film určitě má... 65% (20.01.2012)

Silný film, ale to dá říct prakticky o každém snímku, ve kterém hraje šoa titulní úlohu. Co se týče doby před odjezdem do koncentráků a samotného pobytu v lágru, není co vytknout, ale na druhou stranu není to nic, co bych neviděl někde jinde. Ty nejintenzivnější momenty přišly podle mě až v samotném závěru, kdy se hlavní hrdina vrací do rozbombardovaného domova a zjišťuje, jak moc ho doba strávená v lágru od ostatních odlišuje. Nicméně i přes jistou šablonovitost hodnotím nadprůměrně, protože tohle téma má pořád co říct. 80% (31.12.2015)

Dávám plný počet nejen za samotný příběh, ale opravdu za velmi věrohodné a dech beroucí vizuální zpracování, které se tak často nevidí. Když jsem viděl KT Buchenwald neměl jsem slov. Všimněte si, že při scénách s tímto koncentračním táborem je v jednom záběru v popředí zachycena zoo-zahrada, kterou si ve skutečnosti v táborové oblasti pro SS vybudovalo velení tábora. Sice ve filmu neleží na přesném místě, ale tohle zpodobnění cynismu tolik vlastní nacistům mě srazilo. Záběr na ulici s táborovými bloky v Osvětimi-Březince, to se opravdu ve filmu často nevidí. Troufám si říct, že se jedná o jeden z nejlepších snímků o holokaustu. Nepotřebuji, aby mě tvůrce zaváděl do hloubky, když samotný příběh osamělého chlapce v centru genocidy je sám o sobě dosti hlubokou výpovědí. Jestli jsou si filmy o šoa podobné, tak to je samozřejmé, vždyť se jedná o jedno a to samé téma, hlavně v případě, pokud se děj odehrává za „dráty“. Přesto děkuji za každý takový film, obzvlášť takové kvality a zpracování. Nezlobte se, ale vedle tohoto snímku se zcela rozplývá Chlapec v pruhovaném pyžamu, který je dle mě nepřesvědčivý a pokud mluvím o hloubce, tak ta v něm prostě není. Ale abych neodbíhal: Scénami podobné těm, kdy je chlapec s posledními silami nesen v KT Buchenwald na nosítkách a matně hledí na hromadu těl, jež je vyskládána u budovy krematoria, režisér L. Koltai téměř zachytil každodenní hrůzu a smrt nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů. Ještě víc se těším na samotnou knihu. (12.01.2012)

Začínam věřit, že snad v životě neuvidím dobrý tvrdý syrový realistický film z koncentračího tábora. Člověka bez osudu totálně pohřbil střih. Film není vůbec ucelený, je to jen soubor několika rozdělených pětiminutových povídek. Je to tak jako kdybyste z knihy vytrhli 30 stránek, nechci film srovnávat ke knížce, ale tak to prostě je. Střih nejenže posune děj o několik světelných let dopředu, ale nikdo se ani nenamáhá s tím, vysvětlit divákovi, co se mezitím stalo. Kam se poděl Citron? V jedné minutě hlavní hrdina leží s bolavým kolenem v nemocnici a v té druhé už je po válce a přijíždí hodný seržant Craig. Film má poměrně dlouhou stopáž, ale celou dobu to vypadá jako kdyby se za něčím honil a usekávaný děj znemožňuje vcítit se do pocitů Gyuriho. (15.09.2009)

Za pět, nemůžu jinak. Téma, herecké výkony (Otík János Bán), kamera, hudba a zase to téma. Film na který nikdy nezapomenu. Jsem ráda, že jsem ho viděla, ale už ho vidět nechci. Hrozně tyhle filmy prožívám, protože vím, že skutečnost byla ještě stokrát horší. Dívám se na ně, protože to považuji za svou povinnost, člověk před tou hrůzou nemůže utéct. Vydržela jsem i Šoa, ale někdy se nedodívám (Sofiina volba, Život je krásný). To vědomí, že k něčemu takovému mohlo v civilizované Evropě ve dvacátém století a po zkušenostech s 1. světovou válkou dojít, je strašné. Na to nemá žádný sebemorbidnější horror....Obdivuji všechny, kdo se do tématiky koncentráků pustí. Novelu si určitě přečtu. Teď čtu, lépe řečeno trpím, knížku Laskavé bohyně od Jonathana Littella, francouzsky píšícího Američana. Získal za ni Goncourtovu cenu. Je to fiktivní zpověď fiktivního důstojníka SS, nyní ctihodného francouzského občana, psaná, jak sám říká pro pořádek, ne na omluvu. Suchá, téměř bez emocí, občasná slabost tváří v tvář brutálnímu střílení nevinných lidí včetně dětí je stírána cynismem. "Hrdina" popisuje svou kariéru, zatím už asi na sto stránkách vraždí židy na Ukrajině, popisuje to se všemi technickými detaily. Z přebalu a recenze vím, že "nás provede...na frontu, do okupovaných oblastí i zázemí". Autor se inspiroval právě filmem Šoa, kde kolečka v soukolí typu vyhýbkář popisují svou práci a nikdo necítí vinu. (25.03.2010)