Vojna a mír

K slavnému zpracování Sergeje Bondarčuka jsem se dostala bezprostředně po dočtení knihy a bylo zároveň první adaptací, kterou jsem viděla. Mé nadšení z knihy vystřídaly poněkud rozpačité pocity, neboť jsem měla zpočátku dojem, že kromě představitelů Marji, Dolochova, starého knížete Bolkonského a Anatola Kuragina, kteří byli zvoleni typově skvěle a projevem odpovídali knižním postavám, se mi ostatní do rolí moc nehodí. Andrej byl příliš zachmuřený až protivný, Bezuchov mi připadal jako příliš veliký trouba a Nataša hystericky přehrávající, k tomu mrtvolná atmosféra na začátku prvního dílu, otravný ruský překlad francouzských vět v podání jediného dabéra (kupodivu vesměs jen v prvním díle a jen někdy, kdo ví proč), pocit, že někteří herci role jen odříkávají, a co vůbec kdo na této verzi vidí. Zkrátka měla jsem řadu pocitů, které mají i mnozí jiní komentátoři. Nicméně od druhého dílu (respektive už od poslední třetiny prvního dílu, konfliktu Bezuchova s Dolochovem) se situace změnila, série nabrala jiný charakter a i Tichonov byl od skvělé scény na plese a svého prvního úsměvu tím pravým Andrejem Bolkonským z knihy. Po shlédnutí většiny ostatních adaptací (USA 1956, 2007, VB 2016), v některých případech až na úrovni paskvilu, musím objektivně konstatovat, že tato verze je bezkonkurenčně tou nejlepší a zároveň až dosud jedinou akceptovatelnou. Má ovšem jeden zásadní problém, a sice očekává od diváků detailní znalost knihy. Nejde totiž ani tak o kompletní zpracování děje, jako spíše o výběr scén, které režisér pokládal za důležité. Řada jiných podstatných zde chybí, vlastně chybí tak polovina děje. Divák neznalý knihy tak nebude spokojen, neboť se bude ztrácet v ději, unikne mu vývoj některých postav a hůře si k nim bude vytvářet citový vztah. Čtenář knihy také nebude bezvýhradně spokojen, neboť bude mít palčivý pocit deficitu. O velkolepých scénách bitevních zde hovořili mnozí. Jsou vskutku dechberoucí, za sebe musím říci, že nejúžasnější je efekt zvukový. Reálnější zážitek z bitvy, než když se přímo do kamery řítí více než stovka koní a i přes místy výraznou hudbu je slyšet, jak se doslova třese země, mít člověk snad už ani nemůže. Diváka z toho až mrazí. Bondarčuk ovšem vítězí i ve scénách komorních. Jakmile člověk přestane číst titulky a zaposlouchá se do ruštiny a rozumí hercům, uvědomí si náhle, jak je řada scén zahrána vlastně dobře a se spoustou emocí. I Bezuchov samotného Bondarčuka, ač starší než v knize, je v některých momentech dokonalý. Savaljeva je také ze všech představitelek této postavy pořád tou nejlepší Natašou a některé klíčové scény s ní jsou vynikající, Tichonov je jediným možným Andrejem. Již zmínění představitelé Anatola, Dolochova, Marji a Nikolaje Andrejeviče Bolkonského jsou absolutně perfektní. K tomu jsou scény mnohdy zpracovány do detailu s ohledem na knihu, takže řada jich funguje doslova jako její ilustrace. Bondarčuk je také jediný, kdo se pokusil dostat do filmu podstatu a smysl celého románu, jeho hluboký filosofický rozměr. Bohužel tak činí většinu času přes voiceover (i když upřímně leckdy by to bylo obtížné udělat jinak bez větších zásahů do děje), což snímek místy poněkud zmrtvolňuje. Asi nikdy nepřestanu litovat, že Bondarčuk nenatočil delší adaptaci, do níž by vložil celý obsah románu, a mohl tak dát i větší prostor postavám, které o něj obral. Vznikla by tak kompletní a téměř dokonalá verze Vojny a míru a další děj by zároveň rozrazil pasáže s voiceoverem, kterého už by nebylo rázem tolik. Na tomto filmu je obdivuhodná i práce s kamerou, od drobností jako je natočení kamery a její trhnutí při Dolochovově zavrávorání pro vyvolání pocitu nestability až po dvojexpozici a letecké záběry. Strčí do kapsy nejen mnohé tehdejší filmaře, ale i většinu současných s veškerou jejich počítačovou technikou, o jaké se tvůrcům v šedesátých letech ani nesnilo. Nedávno jsem viděla dokument o natáčení této série a je vidět, jak herci a komparzisté (zahrnující v rámci celého filmu i veliké množství dobrovolníků) skáčí na koních přes příkopy, řítí se do hořících trosek, bylo vidět filmaře zakryté namočenými plachtami projíždějící v bezprostřední blízkosti hořících domů, z nichž jsou na ně prudkým větrem doslova metány veliké kusy popela a zuhelnatělého dřeva. Klobouk dolů za tu práci a velikou odvahu všech, kdo se na tom podíleli. Dnes už nikdo nenatočí bitevní scény ani vypálení Moskvy tak, jak je natočil Sergej Bondarčuk, protože už by to neprošlo ani přes kontrolu bezpečnosti práce. Navíc je množství scén v tomto filmu velmi estetických, takřka jako malby, a to včetně těch bitevních, viz například koně vynořující se z oblaku zvířeného prachu, viz celý výjev Natašina prvního bálu atd. Hudební doprovod je také skvělý. K tomu není z filmu cítit sovětská propaganda, velikost ruského lidu a oslava jeho vítězství nad Napoleonem je již v knize, stejně tak úvodní i závěrečná věta snímku o spojení dobrých lidí proti spojenectví lidí zlých, ač se v té době možná hodila do krámu, je ve skutečnosti citací Tolstého. Přece jen byla už druhá polovina 60. let a možná, že více než Studená válka se v tomto filmu odráží válečná zkušenost druhé světové války, kdy Rusové za cenu obrovských ztrát odrazili německé vetřelce. Co říci na závěr? Osobně doporučuji přečíst si knihu, její hodnocení a podstatu jsem popsala v komentáři u nejnovější britské verze z roku 2016. Pokud se již rozhodnete Bondarčukův film shlédnout, doporučuji prokousat se přes první díl, který může svou délkou a pojetím odradit či nudit. Přesto neexistuje jiná adaptace, kterou bych mohla s klidem doporučit, a nejsem si ani jistá, jestli po nějaké jiné vůbec ještě toužím. Obávám se, že Bondarčukova verze navzdory svým nedostatkům nepřekonanou už zůstane, a snažit se ji překonat možná ani není na místě. (07.01.2021) (méně) (více)