Planeta opic

Mohlo by se zdát, že Planeta opic přece nemá patřit do sekce zaměřené na téma cest do vesmíru. Ale to pouze značí, jak se vnímání filmu od dob jeho prvního uvedení posunulo, potažmo jak jeho zásadní zvrat dnes již náleží do popkulturního povědomí. Nemalou mírou k tomu přispěl fakt, že úspěch prvního filmu dal vzniknout rozsáhlé franšíze, která zahrnuje čtyři filmová pokračování, hraný a animovaný televizní seriál, komiksy, audio příběhy a po dekádách hibernace také nový filmový reboot, jehož třetí část vstupuje do kin pár týdnů před konáním letošní LFŠ. Ačkoli film vychází z mezinárodně úspěšné knižní předlohy francouzského spisovatele Pierra Boulleho, od předlohy se v mnoha ohledech zásadně liší, takže i diváci seznámení s knihou byli svého času pointou snímku překvapeni. Tvůrci se ve vyprávění drží linie, že skupina amerických astronautů ztroskotá na nehostinné planetě, kde posléze narazí na primitivní ekvivalent lidí a následně i zdejší pány tvorstva –civilizaci opic. Zatímco Boulle spřádal fantazii, kde člověk díky své inteligenci a znalostem ohromí vyspělou opičí společnost, film kvůli požadavku studia na snížení nákladů staví hrdinu proti výrazně méně vyspělé civilizaci, kde touha po vědění a pravdě několika vědců naráží na až inkvizitorskou konzervativní doktrínu špiček zdejší hierarchie. Zatímco původní scénář z pera legendárního Roda Serlinga předlohu obohatil o protiválečnýou reflexi hrůzných výhledů studené války, právě jeho úsporami iniciované přepracování od Michaela Wilsona výslednému filmu dalo jeho proslulé protirasistické téma. Hlavní hrdina v podání hvězdného Charltona Hestona se ocitá v pozici, která silně evokuje zacházení s otroky, a byť se vyprávění jinak drží klasických klišé o bílém spasiteli a alfasamci, současně jej staví do role zosobněné viny otrokářské minulosti Ameriky. Díky tomu Planeta opic mnohem zásadněji rezonovala se společností doby hnutí proti rasové segregaci a diskriminaci Afroameričanů, než rádoby aktuální a uvědomělé, ale v jádru konejšivé snímky jako o rok starší Hádej kdo přijde na večeři (Guess Who's Coming to Dinner, 1967), a nutno dodat že dodnes v tomto ohledu neztratila nic ze své působivosti. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Scénář: Michael Wilson, Rod Serling .. Jaké to štěstí, že jsem viděl Planetu opic tehdy v dobách, kdy nalézt informace nebylo tak snadné a tudíž jsem se dokázal vyhnout tomu nejzásadnějšímu - vyzrazené pointě, která nemá mnoho konkurentů v oblasti finálních dopadů na diváka a celý předešlý děj. Celé to na mne hodně zapůsobilo a videokazeta s tímto i všemi následujícími filmy byla často v mojí zápůjčce. Nevím jak by to fungovalo bez pointy, průběh není nikterak geniální. O něco více mne pak bavilo to rozvedení mytologie, i když časové paradoxy a nejrůznější chyby bylo třeba brát trošku s nadhledem... Dnes by mi nejspíš nepomohl ani ten nadhled, ale v nostalgické vzpomínce vím, že na tom všem tehdy něco bylo. 90%. (28.09.2007)

„Zošedivel si. Ale na človeka, ktorý má 2300 rokov, stále nevyzeráš zle.“ Prvý raz som Planétu opíc videl ako dieťa chodiace na základku a bola to vtedy dobrá výhovorka, prečo z rodinnej návštevy odísť skôr. Aby malý stihol Planétu opíc v televízii. Hoci ale otec žhavil bledomodrú Škodu 100 (tzv. „kilečko“) čo to dalo, včas sme prísť domov nedokázali. I tak som ale zachytil dosť na to, aby ma film bavil. Predsa len, hovoriace opice s puškami a na koňoch, čo mohlo byť lepšie? Následne som sa dostal k útlej knižnej predlohe (jej autor napísal aj Most cez rieku Kwai), ktorá končila tiež šokujúco, ale zároveň úplne inak, ako film (knižný koniec neskôr čiastočne prebral Tim Burton v reboote z roku 2001). V nasledujúcich cca dvadsiatich rokoch som sa s fenoménom Planéty opíc stretával často (ale neviem, ktoré z pokračovaní bolo najhoršie, dobré každopádne nebolo ani jedno) a legendárny originál s (veľmi nesympatickým mizantropom) Hestonom som znova uvidel až vo februári 2011. A musím povedať, že je to stále dobrý film, ktorý po technickej stránke príliš nezostarol. Naopak, veľkolepá odvážna kamera s psychedelickou hudbou mi dokonca v niekoľkých scénach pripadali takmer nadčasové (krúženie okolo stroskotaného korábu). Sem-tam to nemá logiku (hovoriace opice majú súdy, ale nedokázali zostrojiť papierové lietadielko, pozoruhodná je i funkčnosť pušiek po X tisícročiach), no po audiovizuálnej stránke ma to bavilo i 43 (!) rokov od vzniku a vôbec by mi neprekážalo, ak by sa planéta objavovala ešte dlhšie a opice by nastúpili dajme tomu až po hodine deja (alebo aj vôbec, to putovanie vyľudnenou apokalyptickou planétou je fakt mrazivé). Pretože len čo sa zaangažujú do príbehu, ten paradoxne stráca údernosť a zo sci-fi udalosti sa stáva maskérska báchorka. Našťastie, nudnej návšteve opičieho mestečka patrí len prostriedok; úvodné a finálne putovanie pustou Zakázanou zónou tomu vracajú kvalitu z úvodu. (28.05.2011)

Jak lehce se dá stvořit kult. Stačí navléknout herce do masek primátů a nechat je pobíhat po Utahu a Californii:) Při zhlédnutí jsem ani příliš neměla pocit, že se jedná o sci-fi. Nadčasové pro mě byly rozhovory o rase opic a lidí. Co vše dokáží lidé způsobit a vůbec celkový popis její, vlastně naší, existence. Závěrečnou pointu, která byla v televizním programu citována jako "šokující závěr, který jen těžko vymažete z paměti" jsem odhalila zhruba půlhodiny před koncem, takže u mě se žádný šok nekonal, ale "Socha..." byla i tak skvělou apokalyptickou tečkou. (30.07.2012)

Jeden z mých nejoblíbenějších sci-fi filmů, který ukazuje svět, našemu podobný, ale přitom tolik vzdálený... Viděl jsem ho jako malý a do teď jsem pořádně nepřišel na to, v čem všem tkví jeho síla. Následující díly dokázaly pouze rozvinout myšlenku a kvalitou se snažit přiblížit prvnímu filmu, ale většinou se to nepovedlo. Velká síla tkví nejen v maskách, oceněných oscarem, ale také v Charletonu Hestonovi a Franklinu Shaffnerovi. Pointa desetiletí, která je extrémně důležitá pro vyznění filmu a dá se označit za předobraz filmů postavených na pointě jako Šestý smysl.... (26.11.2004)