Jana Eyrová

Ve srovnání s adaptací z roku 2011 snižuji hodnocení, a to opravdu výrazně. V několika chvílích jsem se musela až smát patetičnosti a zbytečně doslovnému kopírování vět z předlohy. Oproti Fukunagově Janě Eyrové jsem nedokázala s žádnou z postav soucítit a někdy ani pochopit jejich motivace. Taky nechápu, jak může být režisér spokojený s "vykastrovaností" hereckého projevu herců v hlavních rolích - žádná chemie, napětí, přitažlivost. Prostě průšvih. (22.07.2012)

Na románech Charlotte Brontëové a Jane Austenové se nejvýše cení zachycení dobové atmosféry. Stejné je to, alespoň podle mě, s filmy podle nich natočenými. Příběhy jsou obyčejné, v případě Jane Eyre se nedá mluvit ani o nijak skvělých hereckých výkonech. Viktoriánská Anglie na mne ale dýchá z každého obrazu. (18.12.2010)

Byla doba, kdy Jana Eyrová bydlela jen v mé představivosti a měla jsem docela jasnou představu o jejích způsobech vystupování i vzhledu. Filmové podoby oblíbené knížky ovlivnily mou představu a některé se k ní velmi přiblížily. Osobně váhám, zda je lepší Samantha Morton nebo Charlotte Gainsbourg (zaujala mě i Jana 2006, ale srdcem jsem k ní nepřilnula jako k těmto dvoum). Zeffirelli měl neobyčejně šťastnou ruku při výběru ústřední hrdinky a to jak v jejím dětském vtělení v Anně Paquinové, tak v ztělesněném vnitřním půvabu Jany Eyrové dospělé, které Gainsbourgová dala neobyčejnou oduševnělost, která se zračí v každém pohybu, její vnitřní krása je magnetická a zjemňuje asketickou, vážnou tvář předčasně dospělé dívky. Zeffirelli nám poskytuje dostlova obrazové hody. Každý záběr je poezie a propracovaný dokonale barevně vyvážený obraz. Interiéry skvostné. Kostými přesné. Taky nám nabízí poměrně značnou část filmu věnovanou období dětství, ale těžko odolat když má k dispozici Annu Paquinovou jako malou Janu, má úžasnou Helene a úžasnou Amandu Root jako slečnu Templovou a Geraldine Chaplinovou jako její protiobraz. Lowoodská škola má nezvykle projasněné vyznění, kdy nezobrazuje jen tyranii učitelů, ale ukazuje i sílu s světlo, které tam Jana objevila právě díky slečně Templové. Navíc při změnách, které Zeffirelli dělá, mě k velké potěše nezapomíná na osudy dětí v Lowoodské škole. Nechává laskavou slečnu Templovou strážit jejich blaho a ani Jana Eyrová na ně nezapomíná a když nenadále zbohatne nedělí se pouze s rodinou bratrance, ale chce dát peníze právě i Lowoodské škole. Líbí se mi i že Jana v den svatby vzpomíná na nepřítomnou Adélu a je jí líto, že byla poslána do školy, líbí se mi, že o Adéle mluví Jana v závěru stejným dechem jako o svých dětech. Při posledním shlédnutí jsem ocenila i některé chytré zkratky, které tam Zeffirelli udělal. Pokud jde o zpodobnění pana Rochestera. Podle mého je těžké říci, zda někdy je tato důležitá, ale velmi komplikovaná postava zpodobněna naprosto. Jeho jde interpretovat různými způsoby a každý z herců, který se této ujal k tomu přistoupil jinak. Osobně mě nejvíc lahodí pojetí Daltona, ale nemohu zatratit ani ostatní. Osobně mě potěšil i tento smutný, rozčarovaný muž, jehož pojetí bylo jemné, smutné a sarkastické. Hurtův Rochester mi připadá také nejlaskavější, což se mi moc líbilo. Vedlejší postavy jsou obsazeny luxusně. Z filmového hlediska splňuje právě tato adaptace předsatvu filmových hodů, kdy jsou mi servírovány skvělé kamerové scény, dokonale volená hudba, dotažené herecké kreace. Čtěnář chce více a nechce zkratku a chce tam tu a tu svou oblíbenou scénu, ale přesto nemohu jinak. Oblíbený režisér si hraje s mým oblíbeným příběhem a umí. Krása, poezie a laskavost dominuje tomuto zpracování. (21.10.2007)

Tuto Jane Eyrovou jsem si pustil vzápětí po zhlédnutí nové Fukunagovy verze, protože mě zajímalo, nakolik je „senzačnost“ novějšího zpracování na škodu či ku prospěchu věci. Dospěl jsem k závěru, že Zeffirelliho verze je o dost přirozenější, civilnější, méně „mastňácká“ a celkově se mi líbí ještě o něco víc, než velmi moderní a lehce podbízivá novinka. Hurtův Rochester je spíš správně dvojznačný, než těžký a jako osoba nedůvěryhodný Rochester Fassbenderův, naopak dětské představitelky na mě moc nezapůsobily. Každopádně romance je to hezká a ačkoli mám raději austenovské adaptace, prodchnuté autorčiným optimismem a smyslem pro humor, Jana Eyrová patří k filmům, jež stojí za to vidět. (11.07.2011)

knihu jsem nečetl, ale viděl několik jejích zpracování, toto mi přišlo vizuálně velmi pěkné, ale připadalo mi, že vynechaných scén bylo až přespříliš, např. vztah obou hlavních představitelů v podstatě postrádal jakýkoliv vývoj, zcela chybělo ne nedůležité období, kdy Jana odchází ze sídla atd. nicméně - film je pro mě především vizuální záležitost., takže poctivých 70%... (26.06.2008)