Jana Eyrová

Poněkud unylá adaptace, v níž se střídají docela milé momenty s těmi nudnými. Možná by se mi to líbilo i víc, kdyby si Zeffirelli nevzal až příliš k srdci tu Janinu údajnou ošklivost a neobsadil do hlavní role mrtvolně bledou Charlotte Gainsbourg. Kdyby alespoň uměla hrát, ale ona se celým filmem jen tak propotácí, a když promluví, zní to, jako by někdo škrtil gumovou kachničku. William Hurt je sice o poznání sympatičtější (vzhledem ke své roli možná až příliš), ale tu jeho vnitřní rozervanost si člověk musí hodně domýšlet. A co je nejhorší, o nějakém jiskření mezi oběma herci nemůže být ani řeč. Každopádně vidět se to dá, i když ten konec působí dojmem, že už to chtěl mít pan režisér co nejdříve za sebou. (06.11.2010)

Byla doba, kdy Jana Eyrová bydlela jen v mé představivosti a měla jsem docela jasnou představu o jejích způsobech vystupování i vzhledu. Filmové podoby oblíbené knížky ovlivnily mou představu a některé se k ní velmi přiblížily. Osobně váhám, zda je lepší Samantha Morton nebo Charlotte Gainsbourg (zaujala mě i Jana 2006, ale srdcem jsem k ní nepřilnula jako k těmto dvoum). Zeffirelli měl neobyčejně šťastnou ruku při výběru ústřední hrdinky a to jak v jejím dětském vtělení v Anně Paquinové, tak v ztělesněném vnitřním půvabu Jany Eyrové dospělé, které Gainsbourgová dala neobyčejnou oduševnělost, která se zračí v každém pohybu, její vnitřní krása je magnetická a zjemňuje asketickou, vážnou tvář předčasně dospělé dívky. Zeffirelli nám poskytuje dostlova obrazové hody. Každý záběr je poezie a propracovaný dokonale barevně vyvážený obraz. Interiéry skvostné. Kostými přesné. Taky nám nabízí poměrně značnou část filmu věnovanou období dětství, ale těžko odolat když má k dispozici Annu Paquinovou jako malou Janu, má úžasnou Helene a úžasnou Amandu Root jako slečnu Templovou a Geraldine Chaplinovou jako její protiobraz. Lowoodská škola má nezvykle projasněné vyznění, kdy nezobrazuje jen tyranii učitelů, ale ukazuje i sílu s světlo, které tam Jana objevila právě díky slečně Templové. Navíc při změnách, které Zeffirelli dělá, mě k velké potěše nezapomíná na osudy dětí v Lowoodské škole. Nechává laskavou slečnu Templovou strážit jejich blaho a ani Jana Eyrová na ně nezapomíná a když nenadále zbohatne nedělí se pouze s rodinou bratrance, ale chce dát peníze právě i Lowoodské škole. Líbí se mi i že Jana v den svatby vzpomíná na nepřítomnou Adélu a je jí líto, že byla poslána do školy, líbí se mi, že o Adéle mluví Jana v závěru stejným dechem jako o svých dětech. Při posledním shlédnutí jsem ocenila i některé chytré zkratky, které tam Zeffirelli udělal. Pokud jde o zpodobnění pana Rochestera. Podle mého je těžké říci, zda někdy je tato důležitá, ale velmi komplikovaná postava zpodobněna naprosto. Jeho jde interpretovat různými způsoby a každý z herců, který se této ujal k tomu přistoupil jinak. Osobně mě nejvíc lahodí pojetí Daltona, ale nemohu zatratit ani ostatní. Osobně mě potěšil i tento smutný, rozčarovaný muž, jehož pojetí bylo jemné, smutné a sarkastické. Hurtův Rochester mi připadá také nejlaskavější, což se mi moc líbilo. Vedlejší postavy jsou obsazeny luxusně. Z filmového hlediska splňuje právě tato adaptace předsatvu filmových hodů, kdy jsou mi servírovány skvělé kamerové scény, dokonale volená hudba, dotažené herecké kreace. Čtěnář chce více a nechce zkratku a chce tam tu a tu svou oblíbenou scénu, ale přesto nemohu jinak. Oblíbený režisér si hraje s mým oblíbeným příběhem a umí. Krása, poezie a laskavost dominuje tomuto zpracování. (21.10.2007)

Čím víckrát to vidím, tím víc mi přijde, že mezi hlavními představiteli to nejiskří tak moc, jak by mělo. Připadá mi, že si stále drží jakýsi odstup, i když jsou zrovna v tolik očekávaném objetí. Myslím, že začátek v sirotčinci je až příliš dlouhý na úkor zkráceného a zjednodušeného konce. Přesto se mi film velmi líbí, je to dosti zdařilé zpracování knihy. A já si teda nemůžu pomoct, ale pan Rochester dle mého není vůbec ošklivý. Právě naopak mi přijde jako přitažlivý a charismatický muž. (24.12.2007)

Tuto Jane Eyrovou jsem si pustil vzápětí po zhlédnutí nové Fukunagovy verze, protože mě zajímalo, nakolik je „senzačnost“ novějšího zpracování na škodu či ku prospěchu věci. Dospěl jsem k závěru, že Zeffirelliho verze je o dost přirozenější, civilnější, méně „mastňácká“ a celkově se mi líbí ještě o něco víc, než velmi moderní a lehce podbízivá novinka. Hurtův Rochester je spíš správně dvojznačný, než těžký a jako osoba nedůvěryhodný Rochester Fassbenderův, naopak dětské představitelky na mě moc nezapůsobily. Každopádně romance je to hezká a ačkoli mám raději austenovské adaptace, prodchnuté autorčiným optimismem a smyslem pro humor, Jana Eyrová patří k filmům, jež stojí za to vidět. (11.07.2011)

Knihu jsem nečetl. A hodlám u toho zůstat, protože červená knihovna 19. století mě příliš nebaví. Zeffirelliho film však nepostrádá jisté kvality, které od podobných snímků očekáváme (byť obě poslední celovečerní adaptace knih Jane Austenové - která má jistě s Brontëovou mnoho společného - se mi líbily více). Všichni jsme zajatci doby, v níž žijeme, a není prostě možné (ale často ani účelné) ubránit se mnohým stereotypům, které jsou nám dnes a denně vtloukány do hlavy. Podíváme-li se s tímto vědomím na Janu Eyreovou, zjistíme, že se jedná na svůj čas o poměrně moderní (a vzhledem k jeho trvající popularitě i celkem zásadní) příběh. Tento film je tak přinejmenším nutno ocenit jako povedeného zprostředkovatele onoho příběhu pro ignoranty mého kalibru. - Nakolik je film podařený ve srovnání s knihou nechť posoudí jiní. (28.10.2006)