Dalkomhan insaeng

americký mainstream není, jak je vidno, osamocen ve své snaze (umělecky) podchytit filmařinu tak, aby byl výsledek přitažlivý pro diváky různého stupně náročnosti. i Hořkosladký život staví na snaze uspokojit různě náročné publikum. film dává méně náročnému divákovi víceméně poctivou žánrovou směs úchvatně nasnímané akce, nadsazené tak vysoko, že by se za to nestyděl ani John Woo, a romantizujících motivů a k tomu do třetice špetku mafiánského trilleru. modelový (anti)hrdina vybízející k divácké identifikaci dokonale naplňuje svou heroickou roli. je na jednu stranu mužem až po uši ponořeným do černého bahna kriminálního podsvětí a zdánlivě chladným a nemilosrdným, na stranu druhou nesmírně citlivým, neobvykle pohledným a citově vyprahlým. tím spíše a proto nepřekvapivě se pro něj stane nejsilnějším hybatelem právě láska k nedosažitelné ženě. vražedného úkolu, který by dříve vykonal bez sebenepatrnější výčitky, teď není schopen a stává se psancem zjevně směřujícím k neodvratné smrti. možná jste už někde podobnou výchozí zápletku viděli. nejspíše se vám námět o spáse hrdiny skrze láskyplný cit k ideální ženě jeví jako ubohá šablona. v principu by to tak bylo, ale věřte, že Hořkosladký život je dokladem toho, že i v základech klasickou látku lze v současné kinematografii zformovat znamenitým způsobem. nemá smysl zde operovat se slovy klišé a originalita, když před námi dochází k jednomu z nejpůsobivějších uchopení archetypálních vzorů - vzkříšení starověké tragédie ze současné žánrové materie. /// od Dži-un Kima bylo v této souvislosti velmi příhodné, že dodal hrdinovi typickou vlastnost: ne zcela bezpodmínečnou nesmrtelnost. kulky ho zasahují, zraňují, ale on nikdy nepodléhá, hnán nadlidskou silou do nevyhnutelného finále. a právě závěr, neodmyslitelná součást archetypu hrubě načrtnutého výše, je hořkým naplněním této konvenční vlastnosti jak blockbusterových "hrdinů", tak mnoha mýtických hrdinů a v neposlední řadě nás samých, resp. jiných verzí našeho já, které známe z okamžiků bdělého snění. až na konci filmu můžeme nejzřetelněji rozeznat, jak krásně spolu ve filmu komunikují dva zdánlivě diametrálně odlišné modely moderní a archaické mytologie. a v tom tkví jedny kvality filmu oceňované náročnějšími diváky a stále přitom záleží jen na každém jednotlivci, kolik si při sledování z filmu ukrojí. /// ovšem ještě zajímavějším rysem může být rozmístění mnoha náznaků, relativizujících “opravdovost” zobrazeného. divák dostává několik nejednoznačných důvodů domnívat se, že určité větve dění nepatří do reality fikčního světa, ale do domény snových konstrukcí hlavní postavy, nebo dokonce, že se vůči zbytku filmu vztahují jako jakási "metafikce". kde, zda vůbec, ke zlomu mezi filmově-realistickým a filmově-snovým fikčním světem dochází, je otázka, a to velmi příjemná a podněcující. podle mého prvního dojmu je přípustná i radikální teorie, podle které jej můžeme vysledovat zpět až k první scéně a celý zbytek filmu vnímat jako trpké zasnění se nad nenaplnitelnou představou jednoho prachobyčejného obyvatele velkoměsta, nebo jako projekci uplynulých událostí ozvláštněných zidealizovanými představami o tom, jak se věci mohly vyvinout, kdyby... se nevyvinuly jinak. přičemž musím zdůraznit postřeh, že film je exponován z a do ústředního místa: luxusního baru A Bittersweet Life. nabízí se také odůvodněné možnosti, jak spatřovat v Hořkosladkém životě záblesk společenské reflexe/kritiky a s tím spojený pocit melancholie, ne tak úplně vzdálený tomu Felliniho slavnému opusu. (27.06.2012) (méně) (více)