Zlomené květiny

Vynikající mírně existenciální film Jima Jarmusche o tom, že není dobré přehrabovat se ve vlastní minulosti, protože ta už k nám nepatří. Na počátku této ,,skoro" road-movie divák spatří dva světy propojené dvojicí ústředních hrdinů - posmutnělý a dorozpadávající se svět Dona Johnstona (jehož jméno si lidé zaměňují ve významové paralele s podobně povadlou hvězdou amerického televizního světa donjuanem Donem Johnsonem), muže bez rodiny, potomků, povětšinou strnule sedícího v tmavém neútulném, byť přepychovém, domě osvětleném jen modrým stínítkem televizní obrazovky. Ovšem hned v sousedství nalézá náš hrdina chtě nechtě svět-protipól, plný dětí, života, světla a partnerské harmonie, nic na tom nemůže změnit nižší intelektuální výbava, horší auto ani menší bankovní konto bodrého souseda. Bravurně, snad jen očima či mimickým svalstvem hrající, obvykle jen strnule sedící, Bill Murray, se dává do pohybu až v momentě (a to ještě pouze za přispění svého vitálního souseda), když se dozvídá, že má syna. Bilancující, laskavá a navzdory svému poklidnému až pomalému (typicky Jarmuschovskému) tempu strhující cesta za nalezením své bývalé lásky začíná a přes úsměvné peripetie a humorné pseudodetektivní propriety (růžová barva, psací stroj...), které vědomě matou diváka, se hlavní hrdina dostává až k existenciálně bolestnému poznání ... přes americkosnový finanční úspěch je v životě úplně sám... Skvělá, na detektivním hledání založená metafora s potencionálními syny najednou za každým rohem číhajícími na hlavního hrdinu, náhle díky kroužící kameře okolo strnulého Donova obličeje diváka neukolébá ... i přes náhle intenzivní potřebu nalézt svého potomka je a zůstává sám... PS: Za zvláštní zmínku stojí jako vždy u Jarmusche skvěle zvolená ,,etiopská" :-) hudba vyvolávající zvláštní nostalgickou, leč neklidnou náladu a obě snová intermezza, tvořící ve filmovém vyprávění jakési významové předěly. (08.02.2007)

Pri sledovaní Zlomených kvetín som mal pocit, že sa Jarmusch iba tak nesie na modernej americkej nezávislej tvorbe, ktorú kedysi formoval, že je akosi menej samým sebou. Na tom nie je samozrejme nič zlé, Jarmush sa viac baví, ale akosi mám pocit, že to, čo nám tu zdeľuje, nie je ničím originálne (osamelosť, hriechy a pochabosť mladosti, ale aj nenapraviteľnosť starého don juana) a pozeráme sa iba na príjemnú nezávislú jednohubku. Účast hviezdnych herečiek je tu skôr zneužitá na väčšie a menšie cameá, špeciálne Tilda Swinton s otvorením dverí, prehlásením jednej vety a ich zatvorením je absolútne nevyužitá. Najmä preto, že maskéri a kostyméri si s ňou dali prácu a je to jej jediná úloha, kde mi pripadala sexy. Takže v tomto prípade Jarmusch nemiestne provokuje. Zlomené kvetiny mi pripomínali Všade dobre, prečo byť doma, lenže tie vznikli neskôr, takže možno sa Jarmuschovým filmom trochu inšpirovali. Postavy sú skôr figúrkami, ktoré nahrávajú Jarmushovým predstavám, čo nimi chce povedať a majú vyvolávať u diváka úsmev, skutočné trýznivé pocity tak pociťujeme až pri záverečnom zábere na Murrayho tvár, kde pochopíme, že tento film je nakoniec smutná dráma osamelého človeka. 70%. (12.03.2013)

"Hledej fotky, růžovej dopisní papír, psací stroj." Pokud mi někdy Česká pošta doručí růžovej dopis o mým hypotetickým synkovi, tak neprodleně zůstanu sedět v pohodlným křesle a počkám, až se problém sám vyřeší. Jenže Don je z jinýho těsta. Hbitě vyrazil po stopách svýho kdysi vystřeleného semene, na cestu si pustil skvěle pohodovou muziku a já přitom začal podumávat o tom, že bych z toho křesla taky vstal. Ale ono je pohodlnější se na to dívat, než to prožívat. (23.04.2013)

Nebyl jsem pozorný. Nechal jsem se v očekávání zblbnout žánrovými škatulkami (Komedie? Mysteriózní?? Road movie?!) a trochu mi to asi zkazilo dojem. Apatická atmosféra snímku mi tak spíš lezla na nervy, než dala prostor probírat se symbolickou rovinou "dobrodružství," na které se Don Johnston vydal. Škoda, že jsem si před zhlédnutím nepřečetl komentář tady Adama Bernau, který o snímku otevírá témata, která jsem při sledování zkrátka nevnímal. (13.08.2017)

Bill Murray podle mého moc nehraje, jen tak smutně kouká. Ze začátku filmu jsem si myslel, že mu na to neskočím, protože tohle už tu bylo (Ztraceno v překladu). Jenže v průběhu velmi prostého příběhu jsem si uvědomil, že mě zase dostal, bídák. Na konci (který mě velmi sympaticky překvapil) jsem mu i nějaké to ocenění přál. To stejné platí i o Jarmuschovi, jehož film by měl teoreticky nudit... záhada. (23.01.2006)