Město ztracených dětí

UPDATE 2020: A tak ono má smysl tomu dát druhou šanci. Možná i lepší (a samozřejmě divočejší) než Delikatesy. Pinonova šestirole epic. -------- Hmm líbili se mi všechny Jeunetovi známější filmy počínaje Delikatesami a konče Příliš dlouhými zásnubami. Ale tohle ve mě nic nezanechalo. Přehlídka bizarních postaviček v bizarních situacích v jednoduchem ději neději. Ablolutně nic. Hvězdičku jen za skvělé nápady s kamerou a kulisami. (28.07.2006)

Na Městu ztracených dětí se ze všech Jeunetových filmů nejvíce projevily slabiny jeho stylu, přístupu k vyprávění (a ostatně i jeho národnosti) a podle mého se jedná o jeho zdaleka nejhorší celovečerní film. Je zajímavé, že do svých děl nikdy neopomene umístět scénu, která nám připomíná, že i ta nejmenší drobnost (kromě toho, že je magická) může mít rozhodující vliv na "celek", ale sám se tímto světonázorem neřídí ani za mák. Jeunet byl a vždy bude povrchním formalistou a stylistou, ale nikdy ne dobrým vypravěčem, protože se jím za a) nesnaží být a za b) se jím nenarodil. Dosud jsem mu to nikdy nevytýkal, neboť jeho důraz na atmosféru a delikátní maličkost byl funkční a těšil mne. Jenže Městu chybí pevná struktura, a tak jsou všechny nesrovnalosti třikrát zjevnější a protivnější. Jeunet nedokáže inscenovat dramatickou scénu, udržet tempo vyprávění, budovat napětí (kromě neobratně hektického závěru chybí jakýkoliv deadline) a tentokrát ani zaujmout svérázem jednotlivých postav, protože ty zdejší jsou pouhými bludnými přízraky bez duše, které se do bizarní jeunetovsko-carovské férie připletly jen díky své účelové podivnosti (Borgové mají pré?!). Ve středu jeho zájmu je postavení kamery, stylizace obrazu pomocí barevných filtrů a speciálních objektivů a filigránská úprava mizanscény do retrofuturistické podoby ála Verne, což mi sice na jednu stranu dělá radost, ale není to všechno. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak přihlouplý a neotesaný francouzský humor. Něco tak uslintaného se vidí a slyší vzácně! A to mám pohádky (a ty výstřední a ponuré zvlášť) od srdce rád. Nikdy víc. (29.06.2009)

Svet prapodivných postáv s technologickými inováciami nasadenými do retro doby (výstižný je popis užívateľa fauxhtuma). Imaginatívne rozprávkovo vytrhnuté z hraníc myslenia bežnej reality. Pútavá atmosféra pobrežných sliepňajúcich pokrivených ulíc, jarmočných atrakcií, detských zlodejských bánd v područí zlomyseľných ježibáb, pološialených vynálezcov a ich výtvorov. Film zasadený do takéhoto prostredia je schopný liečiť silou prostého príbehu v kulisách prepracovaného, na emócie pôsobiaceho výtvarna. Zároveň sa tu nepriamo pojednáva o všeobecne sa strácajúcom sa detstve v prospech strojových vynálezov pracujúcich na princípe sna a tiež v prospech vyžadovania dospeláckych pravidiel od útleho veku. Dnešnému svetu je táto rovina filmu bližšie, než sa na prvý pohľad zdá. (23.11.2012)

Úchvatné a podivínské zároveň. J-P Jeunet je režisér s neuvěřitelnou představivostí a schopností svou fantasii dostat na plátno. Celý děj i příběh odsouvám na druhou kolej a nechal jsem se unášet úžasným světem, který společně s Marcem Caro-em vymyslel. Vizuální obal filmu je nepřekonatelný a pro milovníky podobných vizí jasnou povinností, stejně jako všechny ostatní Jeunetovy snímky. Je to malíř na filmová políčka a jeho fantazii obdivuji. Na druhou stranu film příběhově je slabší než bych očekával a ani Ron Perlman to nemůže zachránit. Město ztracených dětí není o postavách a logice, ale o tom co má každé dítě a co každému dítěti pomáhá překonat všechny překážky. Fantazie vládne světu a kdo s tím nesouhlasí toho lituji. Další delikatesa ze francouzského stolu pana kuchaře, který je mistrem a tvoří krásné filmy. (24.10.2007)

Navzdory velmi chatrnému scénáři mě film zcela uchvátil audiovizuálním zpracováním a postavami, zejména pak excelentní kreací Rona Perlmana a roztomile dospěláckou Judith Vittet. Jakoby si Caro a Jeunet vydestilovali Burtonovu pohádkovou ponurost a promísili jí s excentričností a existenciálním mrazením Terry Gilliama. To vše v roztodivné křivuli, která nese jen a jen jejich pečeť. Právě to, že Město ztracených dětí působí povědomě a přesto originálně, je pro mě dostatečným důvodem pro pátou hvězdu. (18.09.2008)