Město ztracených dětí

Jean-Pierre Jeunet a Marc Caro natočili vizuálně nádherný film. Něco to má z industriálu, ale něco to má i z "Olivera Twista", je to dospělé, ale přitom je to podáno jako pohádka, kde exceluje především Dominique Pinon. Ten i zde ukazuje úchvatné nejen komediální schopnosti. Ron Perlman hraje trochu to, co bych od něj čekal. Ale dobře. (11.08.2017)

Zpracování zaslouží uznání, protože ta stylizace je natolik originální, že bych chtěl vidět podobně natočený film s lepší obsahovou a příběhovou stránkou. Město ztracených dětí má špatný příběh, který mě až štval svojí nemohoucností. Nejúžasnější na celém filmu je Ron Perlman v roli manéžního siláka One, který hledá svého uneseného bratříčka. One není příliš chytrý, ale je laskavý, obětavý a v jeho nehezkém obličejí se bystří skutečná vnitřní krása odvážného hrdiny. Úžasná postava a nebýt jí , tak bych film převážně protrpěl, kvůli strašnému hlavnímu záporakovi a ještě otravnější role klonů. Film měl několik perfektně legračních gagů, které jsou hravé podobně jako například scénky z Toma a Jerryho. Je to pozoruhodný film a má své kouzlo, ale chuť vidět jej znovu není. Pozn. 1: Role stínů zvětšených do oblubných rozměrů mi připoměla film noir - Třetí muž. Pozn. 2: Je to v podstatě Dickensonovský příběh ve světě nápadně podobnému tomu z filmu Brazil (Terry Gilliam). (19.12.2012)

Ulítlé fantazijní světy, kde je možné cokoli, ty já zbožňuju, pokud samy v sobě dávají smysl (zde naplněno vrchovatě) a pokud se v jejich kulisách povede taky odvyprávět něco nejen bizarního, ale i zajímavého (zde tak akorát). Větší pecka než Delikatesy, jak jsem čekal na základě zpráv o Jeunetově a Carově srdečním projektu, to tedy není, ale menší taky ne. Od těchhle pánů bych chtěl vidět adaptaci nějaké komiksové klasiky, to by muselo být žrádlo! (01.02.2012)

Prazvláštní dílko, divné, úchylné, bizarní, takový filmový new weird s nekonzistentním příběhem a fascinující audiovizuální stylizací - převažuje temnota, rudá barva s příměsí zelené, depresivní je také hudba. V ponurém Městě se ztrácejí děti, unášejí je Kyklopové s mechanickým okem a prodávají je psychicky mimóznímu panu Krankovi na jeho plošinu na moři, obklopenou minovým polem. Pan Krank nemá schopnost snít a tak nasává inspiraci z dětských mozků. Pomáhá mu v tom skupina ňoumovitých klonů, jejich trpasličí matka a věčně protestující strýček, což je mozek v zeleném nálevu. Kyklopové ovšem udělají chybu, když unesou malého bratříčka Baštíka poněkud jednoduchému silákovi jménem One. Co chybí na rozumu jemu, to hravě doplní dívka z ulice, Drobek. Další fascinující postavou (nebo spíše dvěma postavami) je Chobotnice, šéfka dětského zločineckého gangu, potkáme taky "pána blech" nebo šíleného profesora-sběratele, který žije ve své ponorce a podniká ve skafandru výpravy po mořském dně. Zní to jako strašný guláš? To taky je:-). Příběh je podřízen celkové úchylnosti, nehledejte v něm žádnou logiku, berte to jako temnou pohádku. Vytknout musím chaotickou roztříštěnost a chvilkama nepříjemnou uječenost. Pochválit je třeba herecké výkony, obsazení se skutečně povedlo. Nevšední podívaná, která jen tak z paměti nevymizí. 72% (29.10.2009)

Jean-Pierre Jeunet se svým tvůrčím souputníkem Marcem Caro vybarvili a rozhýbali ilustrace z knih Julese Vernea, zatopili pod kotlem fantasknosti a doufali, že pečlivě zkomponované scenérie a všudypřítomné bizarnosti znamenají víc, než kvalitní scénář. Ten je tu skutečně jen proto, aby jednotlivé obrazy pospojoval a dal divákovi pocit, že pouze nesleduje osobitou vizualizaci dětských fantazií, v níž se odkazuje na estetiku letitých fantastických děl... Jenže tomu tak prostě není a ani vynikající Judith Vittet - představitelka podezřele vyspělé Špetky tuhle bolístku nemůže přelepit. (01.02.2009)