Zamrzlá země

Zamrzlá země začala a já si říkal, že jsem radši měl jít setřít podlahu. Když už jsem myslel, že to bude každou chvilku končit a mrknul na hodinky, které ukazovaly teprve třicátou minutu, měl jsem už v jedné ruce smeták a druhou se natahoval pro hadru. Jenže pak se to nějak záhadně zlomilo, začaly do sebe zapadat nejdřív střípky, pak střepy, až do sebe zapadlo úplně všechno. Nevím, jestli je tohle běžný finský folklór nebo jestli jim prostě jen jebe z tý věčný kosy, ale z výletu do země Suomi si nakonec odvážím moc hezké čtyři suvenýry. (Challenge Tour 2015, film č.14) (13.04.2015)

Tarantinovský propletenec příběhů z šedé zóny společnosti, ovšem seversky řádně depresivní a bezútěšný. Ta bezvýchodnost byla tak naléhavě autentická, že jsem si chvílemi až říkal, že i ve Finsku přece musí také někdy vyjít slunce. Ale nevyšlo. Kauzální řetězec, jehož prvohybatelem byla padělaná pětiseteurovka, byl neúprosně civilní, žádná přehnaná akce, žádné efektní střihové přechody či záběry kamer, žádné cool hlášky, pouze civilní běh života, v němž stojí vedle sebe existenční i existenciální. Drsná země - Paha maa...další z úhlů pohledů na to, proč je právě v severských státech největší míra sebevražd... (26.07.2009)

Stupňující se vlna zoufalství, beznaděje a zmařených osudů. Tvůrci mají děj velice kvalitně vyskládaný. Celé to působí jako řetězová reakce. Jeden nešťastný život zasévá semínka a negativně ovlivňuje životy ostatních. Opravdu bravurně to pánové propojili. Mohu vám zaručit, že vám po zhlédnutí rozhodně nebude zrovna do zpěvu. Nejvtipnější na tom celém je, že se v rámci utrpení snímek prudce stupňuje a i když máte pocit, že už snad osud ani nedovede být nepříznivější, tak vás v zápětí snímek nepříjemně překvapí. Hodně kvalitně si své role kluci a holky odkroutili. Rozhodně kus kvalitní filmařiny. Slabší 4 kousky. Snímek mi i druhý den rezonuje v mé úžasné mysli, což je jednoznačnou zárukou nezpochybnitelné kvality. Viděno v rámci Filmové výzvy 2017, která se lehce protáhla. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (04.06.2018)

Po shlédnutí Paha maa by se mohlo zdát, že Finsko je pěkně zkurvená země. Jde totiž o naprosto nařízenou střelu, která vám přivodí depresi, tak rychle, že se nestihnete ani bránit. Během stopáže lehce přes dvě hodinky je nám naservírováno několik vzájemně na sebe navazujících a zároveň také prolínajících nešťastných příběhů, až se nestačíte divit, co všechno se může během takovéto chvíle lidem stát. Opravdu se nestane za celou dobu jediná pozitivní událost. Strašně nepříjemně se na to kouká. Děj je takový rozvláklý, sledujeme až příliš mnoho postav a tahle dějová nekonzistentnost zabraňuje k těsnějšímu vztahu k postavám. Typický severský depresivní film. (15.03.2015)

Neuvěřitelně pozérská sociální depka, která má tendence vršit katastrofy do té míry, až se z tragédie stává fraška. Inspirace Tolstým i celková snaha proniknout pod povrch sociální mizérie zůstávají jen vyumělkovaným tvůrčím gestem - sice režijně dobře zvládnutým, ale místy až úsměvně přearanžovaným. Bude to znít nefér, ale Louhimies by si měl pustit Mraky odtáhly a podívat se, jak se dá podobný žánr dělat čistě, bez rádoby-naturalistického machrování a krkolomného přehánění. A pak by si měl znovu pustit Magnólii a nakoukat, jak že se to má s možností ignorovat v podobném filmu náhodu, absurditu a konstrukt a vydávat ho za sociální realismus "s přidanou vypravěčskou hodnotou". Navrch by se ještě poučil, že pokud splétám osudy několika postav, měl bych to dělat důsledně a méně utilitaristicky. Na "citlivého humanistu" se režisér a scenárista chová až překvapivě cynicky, když některé postavy jednorázově zneužívá pro svůj bohulibý záměr ukázat zlý a nehostinný svět okraje. Obdobný případ jako česká Poupata, film, který je tak zakoukaný do mizérie svých postav, že mu uniká všechno okolo. Bohužel právě to okolo je nejpodstatnější. (23.03.2013)