Strings

Bylo by snadné říct, že forma zvítězila nad obsahem. Děj Strings je totiž známý jako lidstvo samo - touha po moci a pomstě proti snaze o mír a vykoupení. Pak tu máme Shakespearovské drama o lásce dvou lidí ze znepřátelených rodů a odhalení dávného tajemství. V kombinaci se skvěle propracovaným loutkovým světem to ale funguje na výbornou. Kromě akčních scén, ty se fakt nepovedly. Ale co, zase tu bylo geniální vězení a sebevražda a amputace a porod... (26.04.2012)

originální a emotivní severská záležitost, která může zezačátku možná vyvolat trochu rozpaky a úsměv, ale když se na vlně nití trochu rozkoukáte, budete si taky připadat jako loutka v moci poetického, byť dost čitelného, příběhu, jeho fantastického zpracování a nádherného hudebního podkreslení... nebudu zastírat, že v několika momentech málem ukápla. krásné. 80% (04.04.2010)

Moc krásné a originální. Přiznané loutky, které si nehrají na lidi, ale jsou samy sebou.Příběh, zde tolik kritizovaný, mi trochu připomínal Lvího krále, ale o to tady nejde. Krása byla v tom co vyplývalo z nápadu, že bůh loutky (a možná i nás) , vodí na nitkách a ony žijí svůj vlastní život, který na nich závisí. Scéna porodu i umírání byla tak úžasně emotivní, že jsem úplně zapomněla, že se dívám na loutkový film. Rčení život visí na vlásku dostalo nový obsah.Taky hudba byla nádherná a konečné osvobození, kdy nitě zmizí, ve mně ještě doznívá. (10.09.2009)

Poprvé jsem u snímku litoval, že se raději nedívám na jeho film o filmu. Strings jako výstava současného loutkářství by byla půvabná a dala by se odpustit i mizerná dramaturgie. Leč do plnohodnotného filmu tomu mnohé chybí. Je to vlastně hybrid mezi dokonalou loutkářskou exhibicí, která jde až na hranici svých možností, a úporné snahy napodobit klasické filmové techniky. A jak podotýká Rimmer, mutanty nemá nikdo rád. (23.02.2009)

Příběh rozhodně není to, na čem je film postaven. Jde samozřejmě spíš o hudbu, atmosféru, výtvarné pojetí a vyhrání si s loutkami. A to všechno se určitě povedlo. Alespoň mě film nadchnul a oslovil. Těšila jsem se na něj už dlouho (asi tak dva tři roky), od chvíle, kdy jsem si o něm přečetla v jistém filmovém časopise. Teď jsem si ho sehnala a nezklamal mě. Líbily se mi nápady smrti a narození, vězení a vzájemné propojenosti. Přestože mají loutky stále tytéž výrazy v obličeji, připadaly mi pokaždé jiné - když měly být smutné, viděla jsem v jejich tvářích smutek, když se rozzuřily, byly pro mě rozzuřené. To všechno závisí na práci s hudbou a hlasem. Závěr s ptákem byl hřejivý a povzbudivý. (20.03.2008)