Capote

Když dva dělají totéž, není to totéž, aneb Capote (2005) vs Infamous (2006). Infamous je pojato v mnohem lehčím duchu, hlavně začátek je skoro jako nějaká komedie. Celkově je Infamous dobrý film, ale divák se musí ptát, proč to vůbec někdo točil? Nejde jen o to, že se zabývají jednou, skutečnou osobou, ale zachycují naprosto stejné období, vedlejší role, mají naprosto stejnou strukturu a některé záběry či dialogy jsou takřka totožné!! Vážnější styl Capoteho k tomuto tématu sedne lépe, přecejen jedná se zde o čtyřnásobnou vraždu. Dokonalý a právem oceněný Philip Seymour Hoffman pojal svého Trumana mnohem lidštěji, nejednoznačtěji a tudíž zároveň i s jeho chybami a nehezkými charakterovými vlastnostmi, třeba vychloubáním, lhaním, sobeckostí a samolibostí... Zmíněná komičnost Infamous je dána třeba už rolí komediálního herce Jeffa Danielse v roli šerifa, v Capotem ztvárněném "vážnějším" hercem, Chrisem Cooperem. Je možné říct, že Capote je "lepší" film, než Infamous, ale nelze říct, že by Infamous byl film "špatný". Jen mi pořád nedochází smysl jeho vzniku, který se mi zatím nepodařilo vypátrat, stejně jako to, zdali tvůrci Infamous viděli film Capote v průběhu natáčení svého díla, protože obě díla jsou si opravdu neuvěřitelně podobná. Přinejmenším zajímavé je ale to, že obě díla se v zobrazení osudné noci 15.11.1959 v některých podstatných detailech dost liší! Toto je opravdu výborný film, který vám nesmí uniknout. PS: Je pozoruhodné, jak se film obratně vyhýbá otázce trestu smrti. (09.04.2008)

"Chladnokrevně" jsem (zatím) nečetl a Trumana Capoteho znám jen jako autora Snídaně u Tiffanyho. Těžko teda hodnotit, nakolik film odráží skutečné události. Nicméně budu opakovat už tolikrát vyřčené, že tím "nej" tohoto filmu, je geniální herecká kreace Phillipa Seymoura Hoffmana! Bohužel tady veškerá vyjímečnost filmu končí. První půlka je těžkopádná, statická a místy hodně povrchní. To nejdůležitější, tj. vztah Capote - Perry Smith, se začne trochu víc vyvíjet a osvětlovat až v druhé půlce, nicméně i zde je to podáno dost zkratkovitě. Filmařsky tohle dílko nijak nevybočuje z průměru. Závěrečné scény příprav a průběhu popravy jsou "silné" už jaksi z principu věci. Těžko se někdo při těchto scénách nezamyslí, ovšem tohle už tu bylo mockrát... Tři hvězdičky jsou sice málo, ale čtyři už moc... Dávám 3 a 1/2. (05.05.2006)

90% - Hypnotický film. Fascinující předloha, výborný scénář, mistrovská kamera s bohatou paletou kontrastů, ideální tempo vyprávění… Řemeslně je film Capote zkrátka první jakost. Philip Seymour Hoffman dokázal skrz svůj ohromný talent, charisma, a body-language přenést na diváka vše, co nemohlo být vyjádřeno slovy. Ani já to zde nedokážu, tak aspoň upozorňuji na film, který byste si neměli nechat ujít! Deset procent strhávám jenom kvůli hudbě Mychaela Danny. Kdo zná slavné Fratres od Arvö Pärta, jistě mi dá za pravdu, že se v tomto případě jednalo o nepříliš nápaditou kopii s nádechem Newmanovy American Beauty. Kdyby ta hudba ale byla opravdu nešťastná, a nehodila se k celkové atmosféře, strhl bych mnohem víc… Takže tuto kritiku berte jenom jako z nouze ctnost ;o) (31.12.2006)

Jelikož jsem film viděl s dabingem, lépe to hodnotit nedokážu. Phillip Seymour Hoffman je totiž gay a jako gay nejenom vypadá, on také tak mluví a pokud se nějaký člověk, co dabuje film, snaží mluvit jako teplouš, přijde mi to dost, ne zvláštní, ale přímo divný. Capote sám o sobě není špatný film a bylo vidět, že Phillip si jde pro Oskara. Ještě aby ne, kdo hraje teplýho, většinou nějakou tu sošku zkasíruje, ale tady se to nějakým zvláštním způsobem příliš nepovedlo. To také vesměs vysvětluje, proč mě film tak hrozně celý průběh nebavil. (23.05.2011)

Tohle byl asi (ale jen zatím) životní výkon Philipa Seymoura Hoffmana, který akademici právem ocenili zlatým plešounkem. Opět zahráno tak, jako bychom se dívali na Capoteho samotného. Já jsem absolutně propadla Hoffmanově brilantně vypiplané dikci a gestikulaci. To byl prostě koncert! Hned druhý den jsem letěla do knihovny a na stalo už mi leží "In Cold Blood". A ta kniha je vážně geniální. Filmem jako by Bennett Miller vzdal knize hold. A je to nejen vkusnou režií, za zmínku stojí i krásně smutná kamera, a hlavně hudba - melancholické piano vytváří pozadí pro příběh dvou vrahů, které nelituji, ale dokážu díky Capotemu pochopit, že i jim se dá odpustit. Přestože (či snad právě protože) Capoteho toto odpuštění stálo mnoho bolesti. (01.04.2006)