Večeře u Noriko

Film sice souvisejici s predchozim Suicide Club, ale celkove naprosto jiny. Vysvetluje motivace clenu Sucide Clubu, ale nijak neodhaluje veskere souvislosti predchoziho filmu, nesetkavame se se stejnymi postavami. Oproti Sucide Clubu je vystaven vice dokumentarne, cemuz prispiva rucni kamera a nekolik diegetickych vypravecu v podobe samotnych hlavnich postav, ktere se divakovi sveruji se svymi vnitrnimi pocity a predznamenavaji sva dalsi jednani. A v tom prave alespon pro mne tkvi klicovy nedostatek celeho snimku. V prvni casti se sice vypravecka jevi jako vhodny zpusob explicitniho zprostredkovani svych pocitu, nicmene v dalsich fazich pusobi komentar jiz spise rusive a v zaveru myslim uz vubec nebylo nutne divakovi sdelovat totez, co muze videt pomoci obrazu. Osobne mi byla blizsi syrovost Sucide Clubu a chvile beze slov dukladne pridavaly na atmosfere, coz se zde nedeje az tak precizne, nebot temer neni okamziku, ve kterem nejsou slyset slova. Samozrejme by nebylo na miste zadat po autorovi, aby byl tento film zpracovan naprosto stejne jako predchozi, protoze tim by oba ztratily na osobitosti, avsak zde plati, ze nekdy i mene je vice. Tak ci tak pro me ale urcite Shion Sono zustava jednim z nespornych talentu soucasneho japonskeho filmu a je to pankac jako hrom, ktery si nic nezada s ostatnimi predstaviteli tohoto proudu (Tsukamoto, Toyoda, Miike, Hiroki). "Gratulujeme pane rezisere, klobouk dolu." (Marek Eben pri zaverecnem ceremonialu MFF KV 2005). (10.09.2008)

Shion Sono zrealizoval v kinematografii veľmi zriedkavý (možno až unikátny) prípad, kedy svojím nasledujúcim filmom vysvetlil a rozšíril svet svojho predchádzajúceho snímku (pričom medzi spomínanými snímkami nejde o vzťah prequel-sequel). Noriko totiž pracuje s koncepciou, ktorú použil v svojom predchádzajúcom filme - Jisatsu saakuru (používa aj konkrétne zábery z tohto filmu), pričom ju rozvíja do oveľa širších súvislostí. Vzťah hry presvedčivejšej ako samotná realita (ktorá je tým zároveň popieraná) ako i fungovanie buričskej, možno až anarchistickej skupiny v rámci celkovej spoločnosti potom ešte vzbuduje spomienky aj na Fincherov Fight Club. (08.07.2005)

Noriko no Shokutaku je rozdělena do několika kapitol. V první kapitole nenastoluje "dokonalou a čistou romanci, aniž by se tam kdokoliv do kohokoliv zamiloval a nebo pomyslel jen na opačné pohlaví", ale snaží se do diváka propašovat pocity, které prožívá hlavní hrdinka; její pohled na svět a její trápení se tím, že ji nikdo nerozumí a že je ve svých 17 letech pořád na (úplně) všechno jen sama, bez přátel a pochopení rodiny. Kvůli tomu a touze někam patřit se začlení do extrémistické komunity, která, díky detailnímu vykreslení chodu, dává nový a lepší rozměr celému Jisatsu saakuru. Noriko není japan-shock ale mrazivé drama. Ruční kamera celé dění posouvá o stupeň výš do reálnosti a násobí tím tíhu emocionálního dopadu. Třetí díl by už nejspíš nebyl dobrý nápad, ale Noriko.. je prostě geniální. (10.07.2005)

Další Sonův zářez nebo spíš nářez.Tohle je psychologický drama jak kráva.Všem těm kdo by tenhle snímek chtěli vidět doporučuju si nejdřív pustit Jisatsu sakuru(Kroužek sebevráhů),protože tyhle fimy jsou úzce spjaty.A tento snímek dáva Kroužku sebevrahů úpně jinej rozměr a posouvá ho ještě výš než na 5 hvězd.Večeře u Noriko vypráví příběh dospívající 17ileté Noriko,která jakoby nikam nezapadala.Proto se pomocí chatu pod jménem Mitsuko(jak jinak) spojí s podivnou komunitou z Tokya.A zanedlouho prchá z domu právě do Tokya a zde ze rozehrává teprve to pravý psycho nátlak(hlavně na diváka).Víc prozrazovat nebudu.Každopádně mi z toho šla čelist opět dolů.A opět podotýkám Šion Sono je GÉNIUS svého řemesla. (21.08.2015)

Noriko no Shokutaku hodinu začíná, hodinu končí a půl hodiny se láme. Námět a scénář je od Suicide Club neskutečný pokrok a evoluce myšlenky do evropské dospělosti. Pro představu je to, jakoby Lynch šukal Hanekeho a někdo si u toho psal poznámky. Tedy již podruhé (po Kimyô na sâkasu) měl u mě Sono našlápnuto na absolutno. Opět to posral. Zatímco Kimyô geniální formu zazdilo stupidně řešeným vyvrcholením, které ještě tak dlouho řvalo na diváka, že graduje až to začalo vadit, Noriko podrazila nohy forma. Film vypadá strašně, jak debut z kapesného a trvá dost dlouho, než ho začnete brát vážně (naštěstí to má pojištěno stopáží). I poté se však udrží další neduh a to jsou vnitřní monology, které nejsou ničim jiným než doslovným popisem situace, kterou právě vidíme - kluk obejme babičku a je nám řečeno "kluk objal babičku", muž se vrátí do místnosti a overvoice hlásí "vrátil jsem se místnosti". Tahle úlitba slepým divákům není rozhodně nic, co bych ocenil a téměř 160 minut filmu donutí několikrát k tomuto faktu změnit stanovisko, ale nikdy v jeho prospěch. (14.10.2011)