Špatně rozdané karty

Niekedy sa ľudia dostanú do problémov, aj keď chcú druhým pomôcť. Nevinné odovzdanie správy rozpúta kolotoč udalostí, ktoré budú pre hlavného hrdinu dosť nepríjemné... Bolo to reálne, surové a bezútešné, presne ako mám v severskej kinematografii rád. Žiaľ na plný zásah mi tu chýbala výraznejšia negatívna postava, Floberg sa snažil, ale bola to len okrajovka, Pakistanec moc nepresvedčil. Možno by pomohla aj údernejšia hudba. Slušný nadpriemer. 80/100 (28.04.2015)

David má od života špatně rozdané karty a padají mu ještě horší. Přesto dokáže stále trpělivě rozmlouvat se svým postiženým bratrem, učit ho hrát karty „Až ti zůstane jenom jedna karta, potom musíš říct Uno. Když potom můžeš hrát dál, tak aby ti nezbyla žádná, tak jsi skončil. Jsi volný a vyhrál jsi.“ , a problémům věcně a chlapsky čelit. David. Uno! Je to moje teprve druhé setkání s Akselem Hennie (Hawaii, Oslo bylo první ), ale rozhodně ne poslední. Oba filmy mohu jen vřele doporučit. (29.07.2006)

Akselova prvotina na režisérském křesle a hned takový majstrštyk. Ač to David nemá v životě zrovna lehké, přesto mu osud háže pod nohy další a další klacky a on se s nimi snaží postupně vyrovnat. Do problémů nechce zatahovat rodinu a časem zjistí, že se se vším musí vypořádat zcela sám,...ale je to vůbec možné zvládnout? Hodnocení 88% (28.12.2013)

Moc Aksela neznám, ale tady byl jedinečný a já mu Davida maximálně věřila. Celkově má hlavní hrdina David v životě pech, doma to nestojí za nic a ještě se mu podaří dostat do problému, z kterého je cesta hodně nejistá. Výborné drama a já si dám určitě Aksela Hennieho do hledáčku, protože tady byl rozhodně excelentní a na jeho režijní debutní snímek to bylo velmi příjemné překvapení. Soundtrack je v Uno minimální a když už, tak to byl přesně můj šálek kávy......a to, že čerpal i ze svých osobních zkušeností je určitě velkým bonusem. (13.10.2013)

Typický depresivní film, který má tu výhodu, že aspoň ten hlavní hrdina je sympaťák a lze mu fandit, na rozdíl od všech ostatních strašných hovad (extrémní zlosyn Bjorn Floberg, to snad i ten Ahmed Zeyan co by záporák číslo 2 Pákistánec Khuram nebyl tak hroznej). Je to naturalistický, drsný, špinavý a násilný a k "odlehčeným" scénám patří učení bratra s Downovým syndromem karty nebo oblékání na pohřeb otce, takže tak. Viděla jsem hodně filmů s touhle tématikou - kterak se chudák do ještě většího průseru dostal a nevěděl, jak z toho ven. Nic proti nim nemám a je-li tohle režijní debut Aksela Hennie, tak je dost povedenej. Jeho přirozený herectví mě nadchlo už v Hodejegerne a i tady je prvotřídní, člověk mu věří úplně všechno. K tomu super hudební doprovod (scéna běžícího Davida do nemocnice za umírajícím otcem). Uvítala bych přece jen trochu jiné zakončení, ať už pozitivnější nebo negativnější, ale pochopila jsem, co se tím snažil autor říct a beru to. Škoda, že Aksel nic dalšího (zatím) nenatočil, mohlo by to být dost zajímavé... (27.12.2016)