Plechová kavalerie

Podle mě je obdivuhodné, co se tu z toho tématu podařilo vykřesat. Plechová kavalerie je sice poplatná době a dobrovolně bych ji celou neshlédl. Ale o takový seriálový průjem, jaký je v dnešní době běžným a oblíbeným standardem, se nejedná. Hrají zde pouze vynikající herci, kteří mají co hrát, evidentně se v době vzniku ještě někdo zabýval hudbou v seriálech, texty se nepsaly cestou v metru na plac a scény pravděpodobně nemusely být hotové na první, maximálně druhý pokus. (09.07.2012)

Představuju si například Františka Filipovskýho, kterej si přečte jenom tu část scénáře, která se ho týká. Řekne si, fajn, budu mastit mariáš v knajpě a prohodím něco vtipných hlášek, to přece nemůže bejt špatně. A to je přesně svízel řady Dietlových seriálů. Nejlepší herci odevzdávající svůj um ve skvostných miniaturách. Ve sračkovitém celku. (30.04.2020)

Ze seriálu se sice člověk dozvěděl, jak to chodilo u kombajnérů, ale není to prostředí natolik zajímavé, aby o tom mohl vzniknout seriál, natož sedmidílný. Jen těžko se tu hledají nějaké velké konflikty, a tak scenárista musel doslova vařit z vody a postavit např. celý jeden díl na tom, že kombajnéři dostali ke svačině místo párků pribináčky. Inu, velká natahovaná nuda. (30.05.2006)

Nemůžu přece jinak, než vzpomenout na své překrásné mládí v malebné vesničce, mém rodišti, přesně v půli cesty hlavní vlakové tepny Praha – Kolín. Chlapec sem byl zvídavý, veškeré osazenstvo vísky bylo zaměstnáno v místním JZD a přilehlém mlýně, tedy o zábavu bylo, především v době žní, postaráno. Stejně jako filmová ocelová svita, i našinci patřili k hlavnímu vývoznímu artiklu obce (kromě jablek a třešní). Naši kombajnéři, ostří, klasem šlehaní pacholci, známí na západ i východ okresu každé léto vyjížděli na pomoc spřáteleným, leč méně vybaveným družstvům. Jízda na kombajnu, pomoc se sběrem, čištění zanesených žácích „hlav“, poslech neuvěřitelných historek o všemožných lapáliích, znemožňujících chlapíkům a jejich plechovým parťákům práci… To vše člověka podprahově formovalo a utvářelo to jeho budoucí názory na obyčejné lidi doby dávno skončivší, a to, doufejme, nevratně. Dehonestující průpovídky mužů v modrém jsme, co by naivní caparti, taktně, naivně a samosebou nechápavě přecházeli a i kdybychom chápali význam oněch oplzlých vtípků, často hraničících s pedofilií, odpuštění bylo by promptnější než oddělení zrna od plevy, protože: každoroční vítězství nad klasem a pokoření plánu bylo vítězstvím nejen socialistického zemědělství, bylo i nepatrným, o to víc ale hřejícím vítězstvím každého z nás. Mimochodem, podobně „strmý“ sráz s hájovím v pozadí existoval i u nás a stejně jako jednomu z hlavních hrdinů seriálu se i našemu hrdinovi, tehdy pětadvacetiletému Jardovi, podařil husarský kousek s překocením kombajnu v bok. Jarda jako malý spolkl digitálky. Nikdy nevyšly a traduje se, že ještě několik let po pozření se z jeho útrob ozývalo oznamovací pípání. A já tomu věřím. Stejně tak nemám problém věřit kavaleristům. Všechno není jen o agitce, ta se dá jako hlavní argument použít vždy. Tohle je nevinná, občas mile pitomá, freska o životě obyčejných lidí. Hlavní je vydatná svačina, dostatek náhradních dílů, pivo, slivovice, rum a umění mariáše. Tehdy i teď. (07.07.2011)

Narozdíl od většiny ostatních recenzentů si nemyslím, že by byl seriál až natolik špatný, aby si nezasloužil označení minimálně jako průměrný (až lehce nadprůměrný). Ano, není zde žádný převratný děj, který by člověka uchvátil, stejně tak to není top ten práce pana Dietla; na druhou stranu je vše dobře propracované a vše má hlavu a patu, což se o dnešních milión-dílných seriálech absolutně říci nedá. Herecké výkony na pět hvězdiček, scénář na dvě a půl, průměrně tedy (po zaokrouhlení nahoru) čtyři hvězdy. (03.01.2010)