Plechová kavalerie

Nemůžu přece jinak, než vzpomenout na své překrásné mládí v malebné vesničce, mém rodišti, přesně v půli cesty hlavní vlakové tepny Praha – Kolín. Chlapec sem byl zvídavý, veškeré osazenstvo vísky bylo zaměstnáno v místním JZD a přilehlém mlýně, tedy o zábavu bylo, především v době žní, postaráno. Stejně jako filmová ocelová svita, i našinci patřili k hlavnímu vývoznímu artiklu obce (kromě jablek a třešní). Naši kombajnéři, ostří, klasem šlehaní pacholci, známí na západ i východ okresu každé léto vyjížděli na pomoc spřáteleným, leč méně vybaveným družstvům. Jízda na kombajnu, pomoc se sběrem, čištění zanesených žácích „hlav“, poslech neuvěřitelných historek o všemožných lapáliích, znemožňujících chlapíkům a jejich plechovým parťákům práci… To vše člověka podprahově formovalo a utvářelo to jeho budoucí názory na obyčejné lidi doby dávno skončivší, a to, doufejme, nevratně. Dehonestující průpovídky mužů v modrém jsme, co by naivní caparti, taktně, naivně a samosebou nechápavě přecházeli a i kdybychom chápali význam oněch oplzlých vtípků, často hraničících s pedofilií, odpuštění bylo by promptnější než oddělení zrna od plevy, protože: každoroční vítězství nad klasem a pokoření plánu bylo vítězstvím nejen socialistického zemědělství, bylo i nepatrným, o to víc ale hřejícím vítězstvím každého z nás. Mimochodem, podobně „strmý“ sráz s hájovím v pozadí existoval i u nás a stejně jako jednomu z hlavních hrdinů seriálu se i našemu hrdinovi, tehdy pětadvacetiletému Jardovi, podařil husarský kousek s překocením kombajnu v bok. Jarda jako malý spolkl digitálky. Nikdy nevyšly a traduje se, že ještě několik let po pozření se z jeho útrob ozývalo oznamovací pípání. A já tomu věřím. Stejně tak nemám problém věřit kavaleristům. Všechno není jen o agitce, ta se dá jako hlavní argument použít vždy. Tohle je nevinná, občas mile pitomá, freska o životě obyčejných lidí. Hlavní je vydatná svačina, dostatek náhradních dílů, pivo, slivovice, rum a umění mariáše. Tehdy i teď. (07.07.2011)

Plechová kavalérie ukazuje snad nejlíp, že to s těmi scénáristickými schopnostmi Jaroslava Dietla nebylo ve skutečnosti tak slavné, jak se traduje, že jeho "znalectví" obyčejných lidí a jejich každodenních problémů je mýtus, který se zbortí v okamžiku, kdy začneme víc do hloubky zkoumat psychologii jeho postav a jejich vzájemné (zejména milostné) interakce. Zbyde nám něco, co dnes můžeme konzumovat pouze jako nechtěnou parodii schopnou vyvolat potoky slz smíchu. Jak jinak než parodii brát od stolu z pera vycucané epizody ze života kombajnérů "bojujících o zrno" (a občas proti pribináčkům)? Jak jinak než parodii brát např. Hanzlíkovu postavu "sukničkáře" Vildy Muclingera, který by ve své červené havajské košili, ve které chodí, pracuje, jí i spí, mohl umění lásky "vyučovat na Karlovce"...? (Scéna, v níž svádí svou bytnou (Geprtová) - výjimečně v košili bílé - je bezkonkurečním kabaretním vrcholem celého seriálu). Jak jinak než parodii brát celý motiv boje za uznání autority, když hlavní postavou je tak neprůbojná figurka, jakou představuje Víťa Kubánek? Komičnost byla ze strany tvůrců jistě v mnoha ohledech záměrná a odpovídá tomu funkce některých postav (viz skvělí Menšík, Filipovský aj.), ale ryzí směšnost tryská především ze scénáristické marnosti (u níž jsou bizarní zápletky pouze jedním z projevů). A pokud to nebyl vyloženě subverzivní Dietlův & Dudkův záměr (čemuž moc nevěřím), seriál kromě toho dokonale manifestuje zoufalou nekompetentnost pod vládou jedné strany. Podobně jako např. v Zákonech pohybu se zde bez obalu ukazuje všudypřítomné podvádění, nepořádek a špína (zrezlé plechy kombajnů), příšerná infrastruktura, špatné zásobování, machismus a ryze nesoudružské vztahy... Pěkná ilustrace normalizačního marastu, která tehdy prošla jen díky klapkám na očích.__ Faktem je, že Plechová kavalérie byla propadákem už ve své době: Rudé právo tehdy seriál odbylo jako neúspěch, který "rezignuje na všechno náročnější" a že si vystačí "s něčím na způsob kulisy" [RP, 9.2.1980, s. 5], dobový komentář v Tvorbě pak dále zmiňuje "pseudokonfliktnost zápletek", "pohádkový svár dobra a zla" a "figurkaření namísto vytváření plnokrevných, životných postav" [Tvorba, 9.1.1980, s. 6] a bohyně české kritiky Mirka Spáčilová tehdy natvrdo napsala, že Plechová kavalérie je "jedním z nejslabších seriálů původní tvorby, které se v poslední době objevily na obrazovce" [MF, 29.12.1979, s. 7]. Ostatně jak moc mimo tento seriál (i jeho autoři) byl už tenkrát, naznačuje vážně míněná úvaha samotného Dietla o tom, proč nepřítomnost hlavní ženské postavy nahrazuje licitovaný mariáš: "zdá se mi, že ten mariáš sem strašně patří, že je to ten střelný prach, který voní každému mužskému" [Květy, 20.12.1979, s 47]. Toto je ten pověstný skvělý vypravěč a znalec obyčejného člověka...? Hvězdička za ty slzy smíchu. (14.11.2020)

Jestli někoho zajímají nudné historky zemědělských úderníků, nudné stranické schůze a nudné záběry na pole, pak z tohoto seriálu bude v nudném nebi. Já nebyla schopná dokoukat ani první díl a umím si představit spoustu zábavnějších činností, jak vyplnit 45 minut svého života - třeba sledovat, jak mi schnou promáčené fusekle. (02.08.2011)

Režisér J.Dudek natočil veľa výborných vecí. Bohužiaľ tento seriál - asi na niekoho objednávku sa nepodaril. Scenár napísal sám Dietl - ani to nemusí byť záruka niečoho úspešného. Väčšinou to tak býva, že to čo sa robí nasilu tak aj dopadne. Herecké obsadenie nie je zlé. Režisér Dudek si vedel vybrať vždy dobrých hercov. No nepáčilo sa mi, že pán Menšík ako astmatik celý seriál prefajčil. Nebolo záberu kde by nemal cigáro v ústach. Jan Hartl, asi dostal dovtedy najväčšiu postavu. Ale asi najlepšia figurka bol "záletník" Jaromír Hanzlík. Za hercov 30%. (22.08.2006)

Ano, i takové p.čoviny jako pacholík a rohlík k svačině se za normalizace v televizi řešily....Od totálního televizního zla to zachranuje celá plejáda tehdejší herecké elity v čele geniálním Menšíkem, který i v takové hovadině dokázal, že je PAN komik a hlavně herec a nezapomenutelné, téměř až směšné hlášky ... 30% (02.08.2011)