Smrtící nenávist 2

Takashi Shimizu nenadchl, ani neurazil. Stvořil řemeslně dobře udělaný fajn horrůrek, který s Ju-On veterány nijak neotřese, ale v záplavě remaků asijských filmů patří k těm podařeným. Ke cti mu lze přičíst, že oproti jedničce není přeplácaný scénami s Kayako, snaží se budovat "po asijsku" plíživou atmosféru a budí větší pocit kompaktnosti. Též američtí herci se polepšili a vesměs podali aspoň průměrné výkony (svébytnou kapitolou je Sarah Michelle Gellar, jejíž obsazení jsem už u prvního dílu vnímal jako silný zásah vedle). Jako slabinu dvojky vidím fakt, že lekačky nemají údernost japonských originálů a některé z nich se až nepříjemně opakují. Shimizu už zkrátka z příběhu o smrtící kletbě (The Grudge 2 je celkově šesté zpracování) vytřískal snad všechen děsivý potenciál a v nových dílech vykrádá sám sebe. Jelikož tu jde o remake, výhradně určený americkému publiku, japonskými Ju-Ony pramálo zasaženému, lze nad tím přivřít oči. Stejně jako jednička The Grudge 2 nejvíce variuje scény z prvního televizního a celovečerního japonského dílu. Suma sumárum: sice to opět moc nevyděsí, ale pro fandy duchařin je to dobře stravitelné. (20.11.2006)

Na každom kroku mliečne ruky, nohy, hlavy, z každého rohu vysia vlasy, čumia oči a miesto gradovaného napätia (na príbeh som rezignoval už v jednotke) obohrané lakačky, ako na bežiacom páse. Velice nudná záležitosť, akú som od hororového matadora Shimizeho kalibru nečakal. Že by nám zcarpenternieval? 40% (25.06.2007)

Neuveriteľne debilná zlátanina. To, že Takashi Shimizu postráda nápady je zrejmé hneď od začiatku. Už 6ty (!) krát zrecykloval ten istý nápad a snažil sa z neho vyžmýkať čo sa dalo. Dopadlo to však katastrofálne. Film je prepchatý troma dejovými líniami, ktoré sa potápajú navzájom a nedávajú priestor pre nejaké napätie alebo dokonca atmosféru. Zmoknutá dievčina po pár minútach začne liezť na nervy a jej chrčiace nástupy sú Shimizuho permanentné zadné vrátka v situáciách, keď už nevedel ako ďalej. A záver, je toho jasným dôkazom. Dopozerať tento film dokonca, bolo niečo strašné, a pokiaľ môžete, vyhnite sa tomuto recyklovanému gulášu. 10 % (14.01.2009)

První Grudge měl atmosféru jako řemen a hodně nejistě se po něm šlo do ložnice spát. Pokračování jsme chtěli, a když byl potvrzen na režijní sesli opět Takashi Shimizu, byl jsem znovu s hrůzou v očích natěšený na další japonskou duchařinu, která se s nepříjemností sobě vlastní vplíží do mého obýváku. Dvojka navazuje na první díl dějem, ale to je tak asi vše. Všechno ostatní Shimizu po prvním díla zapomněl, zahodil, no prostě to tady není. Strašidelné scény jsou spíše k smíchu, děsuplný škytavý zvuk, ze kterého se nám ježily chloupky i v intimních partiích je zde téměř nevyužit a všechny atmosférické nájezdy kamer pravidelně míjí emocionálně vypjatý terč hororového žánru. Druhá nenávist selhává i u postav, které jsou nezajímavé a tři dějové linie se tak protnou aniž by vás to zasáhlo, nedej bože překvapilo. Tak silný kvalitativní propad kór od tatínka této ságy velmi zamrzí a hodně převažuju, zda mrhat časem nad pravděpodobně ještě horší trojkou. 30% (09.10.2020)

Šimizuova druhá vykrádačka sama sebe, určená západnímu obecenstvu, není v ničem zásadně horší, než její o dva roky starší předchůdkyně a bavila mě většinou víc, než japonské originály. Obsahuje i několik hodně pěkných momentů a v jednom z nich (hned zkraje) hraje i hodně pěkná a moje hodně oblíbená Jennifer Beals. Dokonce i blbka Buffy se mi v nemocniční košili a pološílená zdála celkem přitažlivá. Ale snad za to může silně nesympatické holčičí duo Tamblyn & Kebbel, snad i přeci jen notně obehraný leitmotiv, v průběhu filmu jsem často pokukoval po časomíře i po mobilu. Objektivně možná čtyři, ale subjektivně průměr. (02.08.2020)