Johnny si vzal pušku

Dlouho jsem s tímto snímkem vnitřně zápolil, protože mě nedokázal jaksi vtáhnout do příběhu, mnohé scény se mi zdály zdlouhavé a celé jaksi zmatečné, avšak po určité době se tyto pocity vytratily a děj společně s celkovým zpracováním ke mně začal pronikat. Posledních asi 30 minut je skutečně silných, sugestivních a depresivních, takže se můj dojem vyšplhal na čisté 4*, přičemž stále ve mně tento poměrně divácky náročný film rezonuje. (18.12.2017)

Záměrně bezživotnou (touhu žít musí Johnny nalézt) adaptací své burcující knihy Trumbo jako režisér debutoval, díky čemuž není film vyprávěn dle zažitých konvencí a snaží se hledat vlastní jazyk. Vlastní způsob, jak komunikovat s ostatními – stejně je na tom protagonista, uvězněný v tom, co zbylo z jeho těla, bloudící vlastními myšlenkami. Barevné flashbacky, výjevy z války a vojákova života, ve kterých splývá reálné a snové, jsou méně působivé než komorní černobílé scény z nemocnice, doprovázené hlasem naprosto nezajímavě hrajícího Timothyho Bottomse. Sugestivní je film stejně jako kniha díky slovům, nikoli obrazům, působícím vcelku nadbytečně. Máte-li ještě tu možnost, začněte přečtením předlohy a zkuste si TO NIC představit sami. 70% (14.10.2010)

Film podle jednoho z nejlepších protiválečných románů všech dob - ´´Johnny si vzal pušku´´ od Daltona Trumba ( kdysi jsem četl a mohu jen doporučit, ještě lepší než film, vyšlo i v češtině). Pojednává o mladíkovi, který v první světové válce přišel o obě ruce, obě nohy, zrak, sluch a řeč. Pro vedení armády to není dobrá reklama, tak v nemocnici uklidí jeho lůžko do skladu pro údržbáře, aby nebyl na očích veřejnosti. Mladík se probouzí, nechápe, co se s ním stalo, neví, co je skutečnost a co sen. Postupně mu ale dojde děsivost celé situace, snaží se s okolím komunikovat, ale neví jak, chce umřít, ale neví jak, a...vše končí jednou z nejsilnějších katarzí, jakou jsem kdy četl._____Film, navzdory tomu, o jak nefilmovatelnou látku se jedná, dopadl nadočekávání dobře, možná i proto, že ho režíroval sám autor předlohy. Přestože polovinu filmu pouze sledujeme v černobílých záběrech torzo s maskou na obličeji, ležící na lůžku a posloucháme vnitřní monology, film má spád. Ostatní části filmu jsou barevné flashbacky, sny a halucinace. Knihu i film zpopularizovala koncem 80. let skupina Metallica (i já se ke knize dostal touto cestou), když se jimi inspirovala při psaní textu ke skladbě One, a záběry z filmu použila do videoklipu. Hold my breath as I wish for death, Oh please god,wake me.... (07.11.2006)

Jaký je rozdíl mezi snem a realitou? Ovládáme-li skutečnost a jsme-li schopni ji změnit, jsme v realitě. Jestliže však okolí ovládá nás a my nejsme schopni skutečnost měnit a natož ovládat, nesmíme se přeci nechat mýlit: tohle není realita, to je přeci sen! Anebo noční můra. A co když se sen stane realitou? A že válka a armáda může zajistit, že se z této reality neprobudíte, nám film nepředkládá jen jako kavárenskou metaforu, ale jako do všech důsledků moderního světa bomb (a dnes zejména raket) dovedeného zpodobnění osudu jednoho řadového vojáčka, který se jako dobrovolník vydal bránit demokracii pod egidou trvalého míru a s posvěcením Božím (neboli církve). Ale dopustil by tohle opravdu Bůh? Jakožto pro ateistu pro mě tato otázka (pro divácké vyznění filmu naneštěstí!) odpadá, každopádně z formálního hlediska fungují barevné flashbacky vzpomínek, jež se stále více s postupující dobou "hospitalizace" mísí s pokřivenou skutečností snů, a černobílé obrazy nemocniční/ lidské reality skvěle. (07.03.2014)

Na to, že Trumbo nebyl režisér, se jedná o výborně natočený film. Kromě sugestivního a emotivního vnitřního hlasu hlavního hrdiny stojí za zmínku Jason Robards v roli otce. Je ještě lepší a přesnější než má vlastní představa, kterou jsem o téhle postavě získal z knihy. I já se řadím na dlouhý seznam těch, kteří za povědomí o tomhle díle vděčí partě sanfranciských metalistů :-) Kromě samotného příběhu je zajímavé jeho historické pozadí - kniha vznikla a vyšla v předvečer druhé světové války, film byl zase natočen v době vrcholícího angažmá USA ve Vietnamu. Trumbo patřil k významným postavám amerického mírového (levicového) hnutí, pročež byl v padesátých letech (i v USA to byla éra potlačování lidské svobody) persona non grata. Nejsem příznivcem tohoto hnutí, ale naštěstí je toto dílo především hluboce lidské a pokud je to možné, postrádá politický nebo agitační podtext. Je to opravdu krásný příběh. (25.03.2008)