Dveře dokořán

Není to tuctový film a minimálně jeden zvrat je fakt nečekaný (fotky Juliette Binoche), ale prostě mě to nějak ne a ne bavit. Mám rád Jude Lawa, ale tady byl jakejsi divnej. Hrozně citlivej atd. Přišlo mi to jako červená knihovna, kde se o drsnosti té čtvrti jen mluví, ale ve skutečnosti, když vám tam někdo ukradne komp, nebo káru, tak to stejnak do týdne vrátí. (26.05.2013)

Touha po nalezení lásky ve spalující vášni bohužel naráží na neprostupnost šedivých betonových zdí okrajových částí města nad Temží, které snad jako by ani štěstí, nejenom v lásce, nikomu nepřály. Minghella tahá spoustu pravd o tom, jak může vypadat láska bez naděje z obyčejných dialogů, které však v sobě skrývají neskutečně podmanivé kouzlo, jež se snaží prodrat na povrch skrz bezkrevné kulisy industriální čtvrti plné albánských přistěhovalců. Dvě hodiny jsem poctivě skládal střípky pocitů, které se naplno scelily až při závěrečných titulcích. Tak silně, až jsem ochoten tu nevěrohodnou výpověď u kárného řízení pozapomenout. (28.10.2007)

Ze Dveří dokořán vypouští Minghella hned několik závažných témat. Je to partnerská krize, nevěra a lži v osobních vztazích, je to střet západních obyvatel se subkulturou přistěhovalců z chudších částí světa, kteří se musí živit obyčejnými pracemi, je to naděje, že i zlé skutky je možné napravit tak, aby se ze všech zasažených stali lepší lidé. Přestože režisér honí několik zajíců najednou, je to do sebe propletené tak dobře, že při pozorném sledování divák neztratí nit a v příběhu se neutopí. Celek ale má jednu podstatnou slabinu – příběh je propracovaný dobře, ale je chladný. Neroztřese vám kolena jako Návrat do Cold Mountain, neudělá vám knedlík v krku jako Anglický pacient. Dívá se na něj dobře a nenudíte se, ale to neviditelné pouto, co vzniká mezi stříbrným plátnem a divákovou duší, tu skoro necítíte. Jen občas, ale málo. Právě tady se ukazuje, že zkřížení vztahové roviny se sociální je příliš velkým soustem, aby po emocionální stránce utáhlo obě rozehrané roviny. V závěru jsem pak měl co dělat, abych si pointu nějak rozumně vyargumentoval. Celý příběh je z dnešní reality, ale vyústění filmu je z pohádky. Nechci říct, že by to tak nebylo správné, ale skutečnost bude v 99 procentech případů jiná. Minghella věří v dobro a v naději. To je dobře, ale Dveře dokořán to trochu přibouchlo. (10.12.2006)

Drama o spletitom milostnom trojuholníku. Anthony Minghella mi az na jednu skvelu vynimku (nie, nema v nazve pacient) vzdy pripadal ako extremne nudny a nadhodnoteny reziser. A tymto filmom mi to znova potvrdil. Pritom namet uvedeny v popisu obsahu je skvely a ponukal mnozstvo emotivnych scen. Lenze v Minghellovom podani to je cely cas nemastne neslane a utahanane. Cely cas som znudene sledoval film bez toho, aby ma poriadne vtiahol do deja. Napriklad taky Pedro Almodovar by z toho netradicneho milostneho trojuholníku vydoloval neskutocne emocie. A aj ked by do toho asi primiesal aj nejake incesty alebo aspon homosexualov, tak by to stalo za to. Slaby vysledok ma mrzi aj kvôli hercom, ktori sa snazia, ale ich snaha je marna a ich sceny pôsobia strasne umelo. Dialogy su plne mudier jak z nejakej encyklopedie. Napriek tomu vsetkemu som bol ochotny dat slabe tri hviezdicky, ale uplne to pokazil zaver na súde. Uz som len cakal, kedy sa vsetci zacnu objimat, alebo niekto zborovo zacne tlieskať. Remake v lepsom prevedeni by som si rad pozrel a herecke obsadenie môze ostat rovnake. 5/10. (26.11.2017)

Až chorobnou závislost na tématu lásky a jejích různých podobách bychom mohli nalézt v dílech Anthona Minghelly. Vždy okořeněné nějakou zvláštností (druhá polovička je mrtvá a vrací se jako duch, druhá polovička musí do války, druhá polovička trpí popáleninami a duševními problémy z války) a zároveň zůstává pevně na zemi a vykresluje prostředí a dobu do detailů potřebných v příběhu. Se stejným přístupem se vrhnul i na Dveře dokořán, mám ale pocit, že film nebral tak vážně, nebo že byl omámen pohodlností Anglie. Každopádně Dveře dokořán postrádají jeho typickou syrovou naléhavost a přítomnost. Navíc ani oscilace mezi jeho oblíbenou romancí a ne tak typickou sociální sondou není ku prospěchu věci. Do příběhu navíc zatahuje i další motivy, např. dětí bez otce – v případě Mira je mrtvý, v případě Bey je duchem nepřítomen. Všechny se prolínají a zároveň separují a všechny stejným dílem stojí za nezdarem. Otázkou, kterou si totiž budete klást, je, co a zda-li chtěl autor říci a na co chtěl upozornit. Romance mezi Willem a Liv a do ní vstoupivší imigrantky Amiry je provedena s citem a hlavně scénáristicky jsou zvraty, jednání a uvažování jednotlivých postav vyvedeny dokonale, za což přísluší scénáristické polovině Minghelly velká pochvala. Avšak dost zvláštním způsobem byl vytvořen závěr, jež končí (pro diváka nejbolestnějším) happyendem, jaký by ho v tu chvíli mohl napadnout. Minghella si necelé dvě hodiny buduje příběh, aby si uvědomil, že divák se pomalu začíná nudit, a tak mu rychle naservíruje nejkompromisnější konec. S tímto problémem je spjat i sociální příběh Amiry a jejího syna Miry, který je místními podvratnými živly nucen páchat trestné činy. Minghella s ním až příliš sympatizuje, neboť ani náznakem nepředstavuje „zlou postavu“, a my se vlastně ani k podstatě tamních problémů nedostaneme, takže je zvolené prostředí zhola zbytečně nevyužito. Minghellovy úmysly se míjejí s výsledkem. (02.11.2007)