Dveře dokořán

Ze Dveří dokořán vypouští Minghella hned několik závažných témat. Je to partnerská krize, nevěra a lži v osobních vztazích, je to střet západních obyvatel se subkulturou přistěhovalců z chudších částí světa, kteří se musí živit obyčejnými pracemi, je to naděje, že i zlé skutky je možné napravit tak, aby se ze všech zasažených stali lepší lidé. Přestože režisér honí několik zajíců najednou, je to do sebe propletené tak dobře, že při pozorném sledování divák neztratí nit a v příběhu se neutopí. Celek ale má jednu podstatnou slabinu – příběh je propracovaný dobře, ale je chladný. Neroztřese vám kolena jako Návrat do Cold Mountain, neudělá vám knedlík v krku jako Anglický pacient. Dívá se na něj dobře a nenudíte se, ale to neviditelné pouto, co vzniká mezi stříbrným plátnem a divákovou duší, tu skoro necítíte. Jen občas, ale málo. Právě tady se ukazuje, že zkřížení vztahové roviny se sociální je příliš velkým soustem, aby po emocionální stránce utáhlo obě rozehrané roviny. V závěru jsem pak měl co dělat, abych si pointu nějak rozumně vyargumentoval. Celý příběh je z dnešní reality, ale vyústění filmu je z pohádky. Nechci říct, že by to tak nebylo správné, ale skutečnost bude v 99 procentech případů jiná. Minghella věří v dobro a v naději. To je dobře, ale Dveře dokořán to trochu přibouchlo. (10.12.2006)

Už dlouho jsem neviděl dobrý a chytlavý film o lidských vztazích, osudech, dramatech celkem všedního života, vnitřních pochodech. Minghella dokázal vymáčknout z minima maximum, a to i za pomoci skvěle sedícího a výtečně hrajícího Law-a. Bez těchhle dvou bych šel s hodnocením podstatně dolů, protože jinak film nemá napříkrat oproti pár dílům telenovely co nabídnout. Obzvlášť pokud je natažený na dvě hodiny filmového pásu... (28.10.2008)

Dveře dokořán pravdě a zrádné zrcadlo nastavené pokřiveným a o to bolestivějším skutečnostem. Štěstí je zatraceně nevyzpytatelná věc a když vás za sebou popotáhne nečekaným směrem, neznamená to, že vám ten slastný pocit zůstane navždy. Minghella se po nějakém čase vrací k aktuálním problémům a vzal si pořádné sousto, protože kombinovat citově velmi komplikované rodinné drama s etnickými problémy a stavem současného Londýna, je téměř nadlidský úkol. Postupem času mě ale svým chladným přístupem dostal. Tohle totiž není strhující dobrodružství z Afriky, kde vás každá vzpomínka pálí, ani dobrodružná válečná odysea, jak jsem si v jeho obvyklé velkoleposti navykl. Tady jde o současnost, jde o pravou vůni života, bez příkras, bez omluv. A v tom je ta síla. V uvědomění si naprostého zoufalství, sdíleném společně s hlavními postavami. Možná mě až mrzí, že pan režisér tentokrát není tak suverénní, nedokáže diváka provést do všech zákoutí a tam ho uhranout. Navíc emotivní scény, ve kterých hraje prim Juliette Binoche, mi neseděly a její finální prosby k Willovi mě nechávaly chladným. Jenže jakmile začal Jude Law v závěru mluvit o tom, že už neumí být upřímný a že možná proto má tak rád metafory, v tu chvíli to všechno začalo být zase velmi osobní. (06.09.2007)

Myslím, že málokterý muž by dokázal odolat půvabu Juliette Binoche, takže její obavy ze spodního prádla byly fakt zbytečný, protože i kdyby si na sebe oblíkla zástěru, nebo tepláky, tak bude pořád rajcovní. Nikdo nikdy předem nev,í koho mu osud připlete do cesty a z jakého důvodu ,ale všechno co se stane, i to kolikrát těžko pochopitelný, má nějaký svůj smysl. Citlivě natočené drama k zamyšlení s vyjímečně štastným koncem pro všechny. "Nejradši bych všechny Tvý smíchy pochytal do krabice a nikomu bych nepůjčil klíč." (15.11.2012)

Civilní. Příliš civilní a obyčejné. Anthony Minghella jako jeden z mých oblíbených režisérů si vybral film s tématem, které mě neuspokojilo a ani herecké obsazení nebylo schopné osladit mi tuto hořkou kávu do přijatelné chuti. Jude Law nastavuje svůj obličej a nějak mu nedošlo, že to začíná nestačit, vedle něj R. W. Penn, která už ani nemá co nastavovat. Jediná moje favoritka uspěla a tou je Juliette Binoche, protože tahle roztomilá a velmi sympatický herečka nedokáže nepodat nadprůměrný výkon i na minimálním prostoru. Postavy jsou příjemné vykreslené, ale nevěřím jim tolik jak bych měl. Bohužel v důsledku obyčejnosti příběhu mi přijde konec naprosto beztvarý a nezajímavý. Příště trochu více osobitého pohledu na nějaké pořádné téma a ne znovu lidské příběhy, které jsou pro diváka spíše nudné a nezajímavé než velké nosné sloupy skvělého filmu. Anthony vrať se k romanci většího kalibru! (06.09.2007)