Live 8
Hrají:
Bob Geldof, Bryan Adams, Dan Aykroyd, Björk, Jon Bon Jovi, Bono, Jim Brown, Mariah Carey, Snoop Dogg, Johnny Hallyday, Salma Hayek, Annie Lennox, Madonna (více)Obsahy(1)
Legendární série koncertů na podporu výzvy Boba Geldofa a jeho přátel v předvečer summitu G 8 v Edinburghu na začátku července. Účinkují: Annie Lennox, Bob Geldof, Coldplay, The Cure, Dido, Sir Elton John, Joss Stone, Keane, Madonna, Mariah Carey, Sir Paul McCartney, Pink Floyd, R. E. M., Robbie Williams, Snoop Dogg, Sting, U2 a další. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (64)
Uplynulo 20 let od koncertu Live Aid. Zatímco jeho smyslem bylo vybrat peníze na pomoc hladovějícím, letos Bob Geldof naopak vyzýval "nechceme peníze, chceme vaše jméno" a spolu s obrovským množstvím muzikantů na mnoha světových podiích tak hodlal podpořit summit G 8 v Edinburghu. Jak dopadl, to už dnes víme, projev dobré vůle je jistě chvályhodný, ale jak kdosi řekl : "kdo to zkontroluje?". Snad tahle dojemná snaha všech účinkujících - a pravdou je, že jsem se často neubránila slzám (zvlášť vůči Annie Lennox nejsem imunní) - nepřijde vniveč, snad už nebude třeba užívat pro názornou demonstraci třívteřinových intervalů k lusknutí prsty, ohlušujícího lusknutí, které stále ještě znamená interval dělící jednu africkou lidskou smrt od druhé. PS: pro ty, co to nepochopili - hudba tentokrát nebyla cílem, ale prostředkem!!! ()
Taková škála umělců... to se snad "musí" líbit většině. Zkrátka každý si zde najde to své. Ale pravděpodobně nejdůležitější je ta myšlenka a účel, kterému je tento velko-kapacitní přenos určen. Mnohokrát mě některé momenty dohnaly k slzám. Bohužel jsem sledovala Live v době, kdy to vysílala TV, tudíž není (témeř) fyzicky možné sledovat veškerý materiál. Přesto jsem ráda za těch cca 14 hod. vkuse (!). DVD tak musí být o to lepší a kompletně shlednutelné. ()
Bob Geldof - Ir, který se ničeho nebojí. Zorganizoval největší světový koncert, jehož výdělek doufejme šel na pomoc hladovějícím a jinak strádajícím lidem v Africe a jiných rozvojových zemí. I přes jeho délku se jedná o překrásný koncert se spoustou hvězd, který mě opravdu bavil a myslím, že každý si našel svého oblíbeného interpreta. Zajímavé ale docela bylo slyšet na živo některé zpěváky či zpěvačky. Třeba taková Dido byla skoro celou dobu falešná jak sviňa :-) ale jinak nic proti. Chci tím říct, že pokud je z vás někdo trochu muzikant a slyšel to, tak musel být malinko překvapený jako já, protože bylo tam pár jedinců, kteří teda na živo nic moc hlas nemají nebo jsou dokonce falešní. Ale snaha byla znát u všech, takže co k tomu více dodávat. Pokud výdělek opravdu doputoval tam kam měl, tak byl účel splněn a já jsem o to víc rád. 5 hvězdiček tentokrát věnuji všem dětem a lidem, kteří neví, co je to internet, počítač, mobil, topení a jejich největším životním cílem je sehnat vodu, jídlo a přežít. ()
Labutí píseň populární hudební scény 20. století a poslední záchvěv přesvědčení, že hudba může měnit svět k lepšímu – „The long walk to justice“ už ovšem nemělo tu údernost jako „This shirt saves lives“, i když bylo podstatně blíž realitě. Jsou tu silné chvíle v čele s definitivně posledním vystoupením kompletní sestavy Floydů, jsou tu vkusné i méně vkusné dojímací momenty a je tu poměrně dost balastu a muzikantů smutně za zenitem. Dokumentárně-historická hodnota bude v čase narůstat. Hodnotím celek, ne nejpůsobivější okamžiky, a skutečný dopad, ne ušlechtilost myšlenky, to vše optikou roku 2013. ()
Je mi celkem jedno, co se dělo v těch několika zemích celý den předtím. A to i přes to, že se zapojili třeba U2 nebo moji oblíbení Muse a desítky dalších. Nene, přestože jsem před pěti lety Live 8 sledoval, tehdy jsem ještě nemohl docenit pravý význam té akce. Nejen ten lidský, ale hlavně ten hudební. A vrchol všeho nastal v Londýně kolem jedenácté večer, když na scénu nastoupila parta šedivých taťků, možná až dědečků, od rodin a rozehrála svůj Epilog. David Gilmour a Roger Waters po více jak 20 letech od rozpadu nejslavnější formace Floydů opět na jednom pódiu. Samozřejmě nechyběl ani Nick Manson a Rick Wright. A už od pohledu bylo jasné, že si to tahle čtveřice i přes všechny ty spory, které několikrát vedli až k soudním tahanicím a souboji právníků, nepokrytě užívala a desítky tisíc fanoušků v publiku s nimi. Floydi potvrdili, že jejich hudba nestárne a opět nabídli dokonalé hudební představení a potvrdili, že jejich hudba je silná i bez jinak typické monumentální světelné show. Pozorovat Waterse s klukovsky radostným výrazem ze hry užívajícího návrat do svého milovaného a léta hýčkaného dítka nebo Gilmoura, který i přes ztrátu vlasů neztratil nic ze svého geniálního hudebního umu bylo pro mě nepokryté potěšení. I když je tohle dost možná poslední tečka, kterou Pink Floyd ve své nejslavnější a nejsilnější sestavě předvedli, ty radostné pocity u mě převládají nad tou melancholií. ()
Reklama