Pán času - Série 14

Je toho hodně, o čem se u čtrnácté/první série dá diskutovat. Rovnou řeknu, že ne o tom, jestli je woke a do jaké míry je woke. Je libleftově zaměřená a je to tak správně. V téhle části spektra byl Doctor Who vždycky, a kdo to popírá nebo odsuzuje, nedával pozor a určitě nefunguje jeho argument, že teď to najednou tlačí do popředí jako "tHe mESsaGe" a už to není "sUbtLe". Fakt ale vůbec nefunguje. Stejně tak je úplně v pořádku herecké obsazení i tematizování rasismu, orientace i genderové identity. Ne vždy je to bohužel dostatečně dobře zvládnuté a lze k tomu mít i nemalé výhrady - rozřešení Star Beast a pronouns scéna budiž velkým příkladem. Speciály k šedesátému výročí považuji obecně za skvělé i přes několik problémů. Jmenovitě Giggle měl slabé rozřešení příběhu s Toymakerem (hra na chytanou nebyla ani zdaleka tak chytrá, jak mělo poražení Toymakera být) a Ruby Road měla o něco slabší příběh a režii (režisér Ghost Monumentu a Rosy se svými detaily na obličeje šel poznat). Přesto jsem z nich byl nadšený. Vrátily mi rozjuchaný scénář s kvalitně strukturovanými příběhy, ze kterých čpěla Doktořina, které dobře představovaly spoustu nových nápadů, které dokázaly vymyslet velmi dobrý příběhový oblouk pro Tennantovu čtrnáctku a které úspěšně navázaly na série Chibnalla a zpětně je nepatrně vylepšovaly (např. pořádnou emoční reakcí na Flux a Timeless Children). Střídmě nadšený jsem pak byl i od května ze zbytku série. Devil's Chord, Boom, Dot and Bubble byly všechno úžasné epizody, které jsem nadšeně doporučoval. Pouze Space Babies jsem přešel s pokrčenými rameny jako průměrný, otřepaný a až přehnaně camp úvod. Všechny taje a vodítka byly skvěle poseté po sérii a dobře navnadily fandomovou interakci přesně tak, jak ji mám rád - spekulace a sdílené nadšení. Po celou sérii jsem ale zůstal rozčarován při téměř každé epizodě v jedné věci. Jakkoli byly jednotlivé epizody fajn a skvělé a neustále gradovaly k finále, série nějak stále nechtěla držet pohromadě. Nikdy ničemu nevěnovala dost času, vždycky spěchala a nedávala věcem čas dýchat, což je cítit zejména v přátelství a charakterech Doktora a Ruby, kteří spolu nikdy nemají pořádný hlubší dialog. Jako krásný úkaz tohoto problému je přeskočení seznamování Doktora s jejich rodinou ve Space Babies, minimální čas na obrazovce pro Carlu Sunday a následný flashback "I will keep her safe." v Rogue nebo šestiměsíční timeskip jejich prvních dobrodružství v Devil's Chord.  Od příští série dál žadoním buď o prodloužení nebo alespoň méně experimentů s žánry a více konzistentního budování příběhů. Tenhle kočkopes prostě nefungoval. Ruby samotná je pak charakterizovaná celou sérii jen svým strachem z opuštění a tajemstvím kolem svého původu (a pokud je charakterizovaná i jinak, ještě jsem to nezaznamenal, přestože jsem u DW diskuzí strávil posledních několik týdnů spoustu volného času) a s Doktorem se zkamarádí v prvních chvilkách bez známky hloubky v jejich přátelství. On je dobrý, ona je dobrá. Což je samo o sobě špatné, protože je pak série charakterově slabší o drama s Doktorem tak typické pro společníky nejen v Renewed éře (vzpomeňme si na odchod Jo Grant postupně budovaný po celý příběh nebo i vůbec první TARDIS tým s Ianem a Barbarou a jejich vývoj napříč dvěma sériemi). SPOILERY. Všemu pak nasadí korunu až úplné finále, které celému tajemství dá to nejméně záživné vysvětlení - Ruby je jen obyčejná, stejně tak její matka. Což je krásná věc v konceptu a dobrý nápad teoreticky (scéna se shledáním proto izolovaně od kontextu působí krásně), avšak v praxi to přichází po celé sérii vodítek, co zůstaly neobjasněné a zpětně byly tedy označené za slepé uličky s chabým vysvětlením. Proč že například byl takový problém matku Ruby při třech různých příležitostech najít, když to byl obyčejný, pracující člověk (update: při rewatchi jsem zachytil zmínku, že se nikdy nenechala testovat, což je hovadina, která si i protiřečí tím, že nakonec matku Ruby najde UNIT v současnosti podle DNA na čtvrtý pokus v sérii)? Proč u zrození Ruby hrála tajná píseň a proč tahle píseň tak vyděsila Maestra? Co se teda dělo v epizodě 73 Yards a proč měla Ruby takové schopnosti? Proč se vzpomínka na scénu s matkou Ruby měnila? Nějaké odpovědi se na všechno najdou, bohužel jsou ale všechny doslova jen "MAGIC" a "LOVE" s vykřičníkem následované otázkou "A proč by to mělo být tak důležité?" (poznámka mimo: jestli opravdu bude za úplně všechno vždycky odteď zodpovědná sůl na konci vesmíru a bude odpovědí na všechno, možná ještě retrospektivně začnu nesnášet vynikající Wild Blue Yonder) Samotné využití a poražení Sutekha pak taky zklame. Protože záporák z Pyramids of Mars, kterého vůbec nezajímaly lidské záležitosti a divil se, že Doktora zajímají, je najednou totálně zažraný do záhady kolem Ruby a je z toho plotpoint, co ho porazí. Akorát ta metafora "Doktor = život" je celkem hezká. Bonusové mínusové body za to, že to na rozdíl od předchozích RTD finále nefunguje jako finále v rámci charakterových dramat - v tomhle ohledu bych se finále pak skoro nebál přirovnat k Chibnallovým finále. Jediný důvod, proč finální epizoda nestojí úplně za prd a dá se alespoň sledovat, je dramaturgie a slušná hra na city. Opět, funguje to izolovaně od zbytku série a seriálu. Což se dá zpětně říct o každé epizodě v sérii. A je to ten důvod, proč celé sérii neuděluju procentuální hodnocení jako ostatním a jen ho snížím na trojku. Tady se nedá průměrovat z epizod, což by jinak dalo hezkou čtyřku. A děsně mě štve, že jsem zas u negativního názoru na DW. Hrozně moc. Edit: Poznámka k diskuzím, které se týdny po odvysílání poslední epizody neustále posouvají: Ne. Nebudeme dělat revizionismus Chibnalla a říkat, že byl vlastně dobrý. Tohle bylo zklamání, ale pořád je to o míle lepší než ta hrůza, co tu byla poslední tři série. Tohle alespoň funguje skvěle po částech, když už ne pohromadě. (22.06.2024) (méně) (více)