The Time of the Doctor (S07E16)

Moffat má na svědomí některé z nejlepších epizod novodobého Doctora Who, ale už od šesté série se ukazuje, že jako hlavní show runner selhává. Průběžně mění zavedený kánon show i svá vlastní pravidla (a ne k dobrému) a pravděpodobně si myslí, že když diváky zmate tím, že na ně halabala vychrstne kýbel informací, tak si budou stále myslet, jak skvělý je scénárista. Ale ten pocit zmatku a nepochycení informací je nejen u mě při sledování Doctora Who stále častější. A není to mnou, ale mizerně napsaným scénářem. The Time of The Doctor, rozlučková epizoda Matta Smithe, se rozjíždí slibně (úvodní vtípky s hologramem oblečení, rozkošný cybermanovský sidekick Handles atd.), ale brzy kvůli obřím dírám ve scénáři a neskutečně nevyváženému a divnému tempu vyprávění rozplizne do ztracena. Samotné rozloučení Smithe s rolí je velký doják (on sám je ostatně obrovským plusem všech epizod, kde se objevil - opravdu si nevybavuji, že bych ho viděla v dílu, kde by se mi nelíbil), ale i přes zamlžený pohled vidíte, jak špatně je celá druhá polovina dílu podáná. Ta Moffatova snaha naházet všechny motivy Smithovy éry do jedné hodinové epizody a ovázat to vše vánoční mašlí, žalostně nevychází. Takhle to dopadá, když je scénáristovo ego moc velké pro dobro seriálu. PS: Marně jsem doufala, že Capaldiho Doktora uvidíme na déle než deset vteřin a že třeba bude mít v příběhu nějakou roli. Já hloupá... (30.12.2013)

Důstojné rozloučení s Jedenáctým doktorem, kterého jsem si oblíbil hned po jeho první epizodě, ano, Matt Smith byl důstojným nástupcem mého nejoblíbenějšího Doctora Davida Tennanta a přestože se mi universum Desátého, Rose, Marthy a Donny líbilo víc, Jedenáctý s Amy, Rorym, Clarou a samozřejmě s River o moc nezaostávají. Samotná rozlučka je neskutečně emocionální, čemuž dopomáhá nejenom samotná regenerace (epic), ale hlavně opět a zase strhující výkon Matta Smithe (ještě víc epic). No a nástup Dvanáctého... ano, už teď vím, že Peter Capaldi bude skvělý Doctor :-) Thank you, Raggedy Man... (21.01.2014)

Pohádkový konec pohádkového Doktora. A díky tomu je nakonec vše v pořádku, jakkoli jsem Moffatovi čím dál více spílal. Nezbývá než jemu i Mattovi ze srdce poděkovat, druhému popřát mnoho štěstí v další kariéře a prvému, ať konečně seriál opustí a nechá někoho jiného vykovat z Capaldiho éry zase tu správnou temnou sci-fi, k jaké to zabíhalo v dobách, kdy jsme mohli Doktora bez váhání milovat. (29.12.2013)

Do třetice konečně důstojný odchod znovuobnoveného Doktorova představitele. Poprvé to byla uspěchaná znouzectnost a podruhé směšná parodie sebe sama. Moffat si neukousl nikterak malé sousto. Velké finále mytologické linie, kde se sejde snad vše co proti Jedenáctce (či Dvanáctce? Čert aby se v tom vyznal...) stálo a to na ploše jed(i)né hodiny. Přesto to nepůsobí jako přeplácanost, ale jako osudové završení všeho o co se Moffat poslední tři sezóny tu více a tu méně úspěšně snažil. Největší zádrhel je stopáž; vzhledem k záběru by to nějakou tu minutáž navíc sneslo. Takto jsou ty časové skoky na Trenzalore poněkud hrrr a bez dopadu. Přesto to funguje a to především díky tomu, že z toho Moffat vybruslil nikoli epickou velkolepostí, ke které by to vzhledem k tomu co je v sázce a kdo proti Doktorovi stojí tak nějak samo svádělo, ale skrze v jádru sice prostou, ale fungující komorní pocitovkou. (26.12.2013)

Doctor mohl v klidu regenerovat na konci regulérní série a Moffat by tak nemusel vymýšlet přeplácaný a nezajímavý vánoční speciál, který v rámci doktorovských speciálů patří k těm méně povedeným. Nebýt emocí spojených s Doctorovým postupným odchodem, těžko by se hledaly další vyložená pozitiva. Moffat se tak nechtěně dostal do situace, kdy fandové Doctora Who už dávno rezignovali na logiku časoprostorových hrátek a pravidel univerza a proto od speciálu čekají více, než jen povrchní reunion všech Doctorových nepřátel a hodinové čekání na očekávaný závěr. (19.03.2014)