Pán času

"Je to jen noční můra, neboj se. Každý má noční můry. Dokonce i příšery je mají." "O čem mají příšery noční můry?" "O mně." Po čtyřech sériích. Výborný sci-fi seriál pro mládež o Doktorovi - posledním žijícím zástupci Pánů času, nejmocnější rasy ve vesmíru. Doktor je tajemný, vtipný, lehce potrhlý, ale nesmírně charismatický génius, který dokáže cestovat napříč vesmírem, časem a paralelními světy. Všude, kde se objeví, přichází smrt a zkáza. Ale Doktor není jejím nositelem. Je zachráncem. Většinou. Zná minulost i přítomnost, ale nemění historii - pouze ji napravuje. Dokáže být nekompromisní a zdánlivě krutý. Ale věřte, že ve skutečnosti byste v širém vesmíru druhého takového dobráka těžko hledali. Doktor je sám. Jediný svého druhu. Má ovšem velkou slabost pro jiný druh, který velmi obdivuje. Lidi. Zvláště pak ženy. A protože se cítí osamělý, občas některou z pozemšťanek přijme jako společnici, aby ho jednu či dvě série provázela na cestách za dobrodružstvím. K cestování používá Tardis (dokonalou kosmickou loď a stroj času v jednom). Ta je poháněna mocnou živoucí energií - časovým vírem. Tardis využívá důmyslná krycí maskování dle místa a času, kde se zrovna nachází. Při jedné Doktorově návštěvě v Anglii 60. let se však zasekla v podobě telefonní budky, a tato podoba jí už zůstane... Seriál je napínavý, humorný i dramatický, trochu infantilní, a chvílemi jednoduše geniální. Má svá silná i slabší místa. Ovšem díky naprosto svéráznému pojetí, jehož součástí je švihle samozřejmé mísení moderních a prastarých sci-fi prvků, je kvalitativně až nezvykle vyrovnaný. Přesto si tu divák jistě najde epizody, které vyzdvihne nad jiné (viz dodatek Nejlepší díly)... Díky tomu, že Doktor cestuje vesmírem, časem a jinými dimenzemi, nabízí seriál nepřeberné množství námětů a dobrodružství. Objevují se v něm reálné historické postavy (Charles Dickens, Madame de Pompadour, William Shakespeare, Agatha Christie), zlí i hodní mimozemšťané, roboti a monstra. Jsou tu také strašidla a nadpřirozené bytosti (např. duchové, vlkodlaci nebo čarodějnice). Jejich původ je ale vždy vědecky vysvětlen. Spolu s Doktorem se stanete svědky zániku Slunce, stvoření Země či zkázy Pompejí. Ocitnete se na palubě Titanicu i na francouzském královském dvoře. Najdou se díly vyloženě komediální, nebo naopak dojemné. Nejednou je pak nabídnut zajímavý paradox a vtipná asociace. Např. když Doktor přijíždí jako princ na bílém koni spasit krásku z 18. století, či když se černošský dozorce chystá radostně zplynovat zotročené Židy. Ehh, pardon. Chtěl jsem říct Oody... Finále každé sezóny je monumentálně osudové; neobejde se bez tragických momentů a tomu přiměřené dávky patosu. Seriál bych nejvíce doporučil divákům ve věku 10 až 15 let (imho ideální publikum), a všem fanouškům science fiction obzvlášť. Chlapci a děvčata, je to bomba! No a Doktor, ten týpek, co dokáže obelstít i samu Smrt, je prostě... úžasný. PS: Téměř nikdy se neuchyluji k tzv. objektivnímu hodnocení. V případě Doctora Who ale rád učiním výjimku. Ten seriál si rozhodně zaslouží pořádnou propagaci a ještě více fanoušků, než zatím má. (A že zrovna na csfd jich není málo - všiml jsem si, že modrá telefonní budka, případně Doktor sám, se na ikonkách uživatelů objevují čím dál častěji.) A řeknu vám, být o třicet a více let mladší, věřím, že těch mých pět hvězdiček by nakonec bylo ryze subjektivních. [Dodatek: Nejlepší díly.] Osobně bych rád jmenoval alespoň jednoho zástupce ze všech čtyř sérií, které jsem zatím zhlédl. Z první řady bych vybral epizodu The Empy Child (Prázdné dítě), z druhé dvojdíl The Impossible Planet (Nemožná planeta) a The Satan Pit (Satanova jáma), z třetí pak Blink (Mrknutí oka). Nevím, zda to, že všechny tři příběhy pracují s poměrně výraznými horrorovými motivy, je v mém případě jenom náhoda. V každém případě bývají právě tyto epizody často favorizovány, či alespoň zmiňovány mnoha fanoušky a komentátory. Příběhy o dítěti s plynovou maskou, klepajícím za nocí na dveře domů, a o strašidelných sochách andělů, před kterými není radno mrkat, jsou myslím velmi originální. Satanský dvojdíl mi tak trochu připomněl Carpenterovu pecku Prince of Darkness, zasazenou do vesmírných kulis. Na tom, že jde o skvěle mrazivý, ba nervydrásající zážitek, to ale nic nemění... Nakonec jsem si nechal epizodu Midnight (Planeta Půlnoc), jež je mým favoritem v čtvrté sérii, a kterou zároveň považuji za kvalitativně asi nejlepší díl z prvních šedesáti. Tato komorní epizoda (s jak jinak než opět horrorovým nádechem) obstojí snad jako jediná zcela samostatně, bez hlubších diváckých znalostí problematiky seriálu. I když je Doctor Who určen především dětem a mládeži, právě Midnight bych jakožto působivou psychozáležitost (která by jistě dobře posloužila coby námět pro divadelní hru) bez obav doporučil i zcela dospělému a náročnému publiku. (06.06.2013) (méně) (více)

Byl to vesmír, který jsem nechtěl a nepotřeboval znát. S triky jak z Červeného trpaslíka, s historií, do které se proniká jen velmi těžko a s pověstí kousku „pro celou rodinu“, za kterou se dá schovat leccos. Je proto úsměvné, že jsem si kdysi pustil epizodu Rose s tím, že jsem měl v té době největší náladu jen na „něco britského“, případně „něco dobrodružnějšího.“ Navíc tohle není univerzum jen tak ledajaké. Je to obrovský kus fandomu, do kterého se dá skočit na mnoha místech a všechna mají svá pro i proti. I s odstupem považuji právě výše zmíněnou epizodu za ideální start, protože brzy po ní přijdou pro seriál příznačné vzpomínky na všechny možné minulé nepřátele, ale zároveň i jejich opětovné představení. Opětovné proto, že Doctor se svou Tardis poprvé rozhodně nepřistál v roce 2005, ale hluboko v šedesátkách. I tam jsem se zkoušel vydat, ale dnes už to jde jen těžko. Nejde totiž jen o pár ani o pár desítek epizod s takřka nulovými triky a bizarními maskami. Ten Doctor, který se vysílal od roku 1963, měl téměř sedm stovek dílů a zdaleka ne všechny (období) stály za to. Ať už kvůli černobílé kombinaci, nebo kvůli více než úsměvné výpravě, nebo klidně jen protože doba se nenávratně změnila a některé epizody se ani nedochovaly. Ať už měl ale hlavní hrdina tvář staršího mudrlanta, kudrnatého ztřeštěnce nebo zasněného blondýna, vážím si té jinakosti a vývoje a od každé regenerace (nejoddanější fanoušek pozemšťanů přece nemůže jen tak lacině zemřít) jsem si něco ochutnal. Ať už v podobě pár epizod nebo přečtení neuskutečněných scénářů. Ale to ústřední období pro mě začíná právě až ve chvíli, když velký fanoušek Russel T. Davies zkusil oživit svůj oblíbený seriál a rozpoutal horečku všech fanoušků sci-fi, vesmíru, časoprostoru, romantiky, napětí a dobrých seriálů. To období, kdy mi slova jako Gallifrey, Tardis, Dalekové nebo sonický šroubovák přivodily mrazení v zádech a za následek měly vlnu, kdy jsem četl jakoukoli novinku o nových epizodách, komiksy, povídky, romány a doma pečlivě uchovával právě jeden takový šroubovák, mám dodnes v paměti jako kouzelné a s drobnými proměnami a přestávkami trvá dodnes. A přestože na sebe série navazují, je jich už tolik, že se o nich rozepisuji raději v profilech jednotlivých sezón, občas i u jednotlivých epizod, protože „speciálů“ jsou dnes již desítky, nejčastěji vánočních, ale i novoročních, narozeninových, podzimních a různých dalších a do jednoho komentáře už se moje výkřiky zkrátka a dobře nevejdou. Uvědomuji si, že kdo seriál zná a má rád, ten se teď možná potutelně usmívá a půjde si pustit nějakou svoji oblíbenou humornou nebo naopak uslzenou scénku. A ano, uvědomuji si i to, že kdo seriál nezná, ten nechápe, co jsem to právě napsal. Ale právě někomu takovému nejvíc závidím, že si teď může pustit nejen Rose, ale později i Doomsday, Blink nebo Heaven Sent, bát se Ticha, sledovat stíny v knihovně, těšit se, kdy se objeví River Song, milovat Rose, Amy nebo Claru, pochopit kult kolem Davida Tennanta a zkrátka nevědět, co bude dál a jen se těšit. U málokterého seriálu jsem tak často byl malým klukem. (05.10.2011) (méně) (více)