Starý dům uprostřed Madridu

Překrásný film. Můj třetí Saura, třetí pětihvězdičkový, opět s krásnou Geraldinou, kterou však tentokrát zastiňuje neuvěřitelná desetiletá představitelka hlavní postavy. Geraldina má (resp. měla) podobné manželské problémy jako v obou starších filmech. Manžel je typově jiný, ale problém vztahu s ním je formálně týž, liší se jen obsah. Toto manželství je ale tentokrát jen na pozadí, pozornost se po letech přesouvá na novou generaci - děti z něj vzešlé. Nelze se nevyjádřit k "symboličnosti" tohoto filmu. Nuže, ačkoli u sebe vnímám přehnaný sklon vykládat různé filmy metaforicky nebo jim podsouvat jinotaje týkající se stávající spoečnosti či politické situace dané země, u obou dosud sledovaných španělských tvůrců (Saura a Buňuel) jsem v tomto ohledu na rozpacích: všude v komentářích čtu něco o frankistiském španělsku a nemám nejmenší chuť tento zorný úhel brát v potaz. V Cría cuervos se vzhledem k postavě otce toto vidění samozřejmě nabízí, ale až příliš snadno nabízí. Saura nepochybně promlouvá dovnitř soudobé španělské společnosti, nicméně detailní metaforické identifikace jednotlivých postav, jak je můžeme číst v některých komentářích, vyznívají přes svou koherentnost ve výsledku směšně. Nejde o to, že bych tuto metaforiku chtěl popírat, ale že toto čtení je vlastně velmi ploché a ochuzující. Co v tomto filmu opravdu vidíme? Matku očimma dítěte. Matku jako milovanou a milující, půvabnou adorovanou bytost. Matku, která byla a není. Matku přijímající i odmítající (neustálé "běž už spát"), trpící a nenahraditelnou. Ale smrt je matkou nás všech. A dítě, které sledujeme, se domnívá mít smrt v rukou (že tomu tak ve skutečnosti není, je dosti razantně ozřejmeno už tím, jak přišla k oné piksličce). Co tedy ještě vidíme? Dítě uvědomující si a nesoucí své dětství. Dítě soudící otce i náhražku matky - jen z tohoto úhlu jsem ochoten dívat se na tento film jako na společensko-politické podobenství. Přínosnější mi ale připadá vést ho v jedné škatulce s Bergmanovým Fanny a Alexandr. Asi jediný adekvátní komentář: Ducharme. (04.05.2015)

Ač jsou obě ústřední melodie i Ana Torrent skvělé a některé scény fantasticky natočené (např. když spolu dívky tancují), nemůžu říct, že by se mnou toto depresivní ,,bergmanovské" (taky vám to občas připomínalo Šepoty a výkřiky?) drama nějak znatelně otřáslo. Prosím, nekamenujte mě (vážně se toho bojím, když tu vidím tolik absolutních hodnocení), ale mně to přišlo jako v podstatě obyčejné, ničím se nevymykající vyprávění. Tři sestry osiří a stará se o ně přísná teta.. A to je vše. Sem tam nějaká metafora, ale v podstatě tam nic víc není. Některé scény byly až zbytečně kruté, nemám rád, když umělec chce vzbudit v divákovi lítost tím, že je na své postavy obzvlášť krutý.. (SPOILER! smrt matky, otec souložící s jinou posléze také umírá, smrt morčete, babička chce umřít, dívka chce zabít svoji tetu - v téhle rodině se prostě nic nedaří!). A poslední výtka - vstupy dospělé Any mě rušily, protože byly zbytečné. Buď jich mělo být víc a měly být více svázané s vyprávěním z dětství, nebo tam neměly být vůbec. Je mi líto, že nemůžu sdílet všeobecné nadšení. (27.11.2009)

Každé dětství je svým způsobem kruté, některé jen trochu více... Saurův pohled na dětství je zbaven všech klišé, všech příkras - dalo by se říci, že je zbaven veškerého citu, a to je na něm to přitažlivé. Saura nabízí velice křehkou tematiku a to dost drsným a nesmlouvavým způsobem - nesnaží se vzbudit v divákovi patetickou lítost, chce jen aby se prostě díval a pochopil... A to se mu daří! Como cada noche desperté pensando en ti / Y en mi reloj todas las horas vi passar / Porque te vas... (05.07.2009)

"Nechápu, jak někdo může říct, že dětství je nejšťastnější období života. To jistě nebyl můj případ... Proto možná nevěřím ani v dětský ráj, ani v dětskou nevinnost...," vzpomíná dospělá Ana na smutné období, které nám tak fascinujícím způsobem zprostředkovává Carlos Saura. Film Starý dům uprostřed Madridu je plný symboliky a více či méně skrytých narážek na španělskou histroii; metafora odmítání frankistického režimu je tu však všudypřítomná a naprosto zřejmá. Rok 1975 je smrtí diktátora a současně je počátečním okamžikem před neznámou budoucností, která je tu tak krásně zobrazována v postavě malé Any, kterou naprosto fantasticky hraje Ana Torrent. Ana je ztělesněním španělského mládí, které odmítá útlak (Anin otec a přísná teta), touží po svobodě (Anina touha je oba zabít), stýská si po starých časech (Aniny vzpomínky na mrtvou maminku a soucit s babičkou)...atd...atd... Saura točí pro mě velice oblíbeným "buńuelovským" způsobem a tento snímek je navíc tak silný, že si zaslouží jen plné hodnocení. Btw.: taky se vám stává, že vám v hlavě celý den zní melodie, které se nemůžete zbavit? "Hoy en mi ventana brilla el sol y el corazón, Se pone triste contemplando la ciudad, Porque te vas...." (07.09.2006)

Cría cuervos y te sacarán los ojos. Chovej havrany a vyklovou ti oči. Pomalé, smutné, bolestivé a divácky obtížně přístupné procítání z frankismu je vrcholným dílem Saurova metaforického období. A metaforami je film tak přezdoben, že jej snad ani jinak než skrze ně sledovat nelze. Situaci neusnadňuje ani vyprávěcí hledisko, o jehož silné subjektivizaci jsme zpravováni jenom jaksi mimochodem. Anna během filmu opakovaně přechází z pozice té, která vypráví, do role osoby, o níž je vyprávěno, což vyvolává otázku, jestli je aktuálním referenčním bodem budoucnost, nebo přítomnost. Útěchu hrdinka každopádně nenachází ani tam, ani tam. Jak prozrazuje český název, prostorově je vyprávění vymezené jasněji. Titulní starý dům dívky opouštějí až v závěru, kdy se vřazují mezi další napohled nevinná malá stvoření, ztracená mezi potlačovanou minulostí a nejistou budoucností Ač se děj odehrává uprostřed politického a společenského centra Španělska, konkrétní odkazy na tehdejší realitu za vysoké zdi sídla pronikají jenom výjimečně. Vše vnější je uvnitř proměňováno v zástupné symboly, ve víceznačné fetiše (což nejlépe ozřejmuje vytahování věcí po rodičích). Směrodatné jsou proměny ve vztazích mezi postavami, jež mezi sebou rozehrávají mocenské hry, hrozící přerůst ve hry s životem a smrtí. Kdokoli určuje pravidla, bezpečně – a pro dobu po smrti reálného i symbolického otce příznačně – to nejsou muži. Mnohost významových vrstev, které před námi vystupují až při opakovaných sledováních, dělá ze Starého domu film analyticky vděčný. Bohužel na úkor vděčnosti divácké. 75% Zajímavé komentáře: liborek_, 01Zuzana10, mortak, mcleod (16.11.2012)