Starý dům uprostřed Madridu

Osudné udalosti ako smrť matky nasledovanej smrťou otca, sex otca s inou ženou, príchod tety ako novej matky a sledovanie babičky, ktorá zabúda na to, čo prežila vo svojom živote a túži zomrieť, by mohli byť zobrazené úplne inak. V Cría cuervos však spôsob splynutia minulosti/prítomnosti/budúcnosti, zvláštne vyrozprávanie sledu udalostí a dlhé scény bez slov, ktoré majú za úlohu umocniť Vaše pocity, dodávajú originálnosť. (21.03.2009)

Když jsem včera znovu po letech s nevadnoucím zalíbením zhlédnul Ericův El espíritu de la colmena, dneska musela zákonitě přijít na řadu další nesmrtelná perla španělské melancholické školy - Saurův Cría cuervos. V hlavní roli opět úžasná Ana Torrent, na níž (a ovšemže taky na křehce a nemocně krásné Geraldině Chaplinové) celý tenhle krásný a smutný film stojí. A jejíž dětské, ale smrtelně vážně míněné pokusy nejprve o euthanasii nešťastné babičky a posléze i o vraždu protivné tety, jsou neskutečně sladké a zároveň i malinko děsivé. No a jelikož mám na svém soukromém "Best Of 70s" i skvělou píseň 'Por qué te vas' od Jeanette, tuhle mou filmovou srdcovku si dodnes každou chvíli s chutí připomínám. "Nechápu lidi, kteří říkají, že dětství bylo jejich nejšťastnějším obdobím... Své dětství si pamatuji jako dlouhé, nekonečné a smutné období, naplněné strachem. Strachem z neznáma." (22.01.2015)

"Nechápu, jak někdo může říct, že dětství je nejšťastnější období života. To jistě nebyl můj případ... Proto možná nevěřím ani v dětský ráj, ani v dětskou nevinnost...," vzpomíná dospělá Ana na smutné období, které nám tak fascinujícím způsobem zprostředkovává Carlos Saura. Film Starý dům uprostřed Madridu je plný symboliky a více či méně skrytých narážek na španělskou histroii; metafora odmítání frankistického režimu je tu však všudypřítomná a naprosto zřejmá. Rok 1975 je smrtí diktátora a současně je počátečním okamžikem před neznámou budoucností, která je tu tak krásně zobrazována v postavě malé Any, kterou naprosto fantasticky hraje Ana Torrent. Ana je ztělesněním španělského mládí, které odmítá útlak (Anin otec a přísná teta), touží po svobodě (Anina touha je oba zabít), stýská si po starých časech (Aniny vzpomínky na mrtvou maminku a soucit s babičkou)...atd...atd... Saura točí pro mě velice oblíbeným "buńuelovským" způsobem a tento snímek je navíc tak silný, že si zaslouží jen plné hodnocení. Btw.: taky se vám stává, že vám v hlavě celý den zní melodie, které se nemůžete zbavit? "Hoy en mi ventana brilla el sol y el corazón, Se pone triste contemplando la ciudad, Porque te vas...." (07.09.2006)

Překrásný film. Můj třetí Saura, třetí pětihvězdičkový, opět s krásnou Geraldinou, kterou však tentokrát zastiňuje neuvěřitelná desetiletá představitelka hlavní postavy. Geraldina má (resp. měla) podobné manželské problémy jako v obou starších filmech. Manžel je typově jiný, ale problém vztahu s ním je formálně týž, liší se jen obsah. Toto manželství je ale tentokrát jen na pozadí, pozornost se po letech přesouvá na novou generaci - děti z něj vzešlé. Nelze se nevyjádřit k "symboličnosti" tohoto filmu. Nuže, ačkoli u sebe vnímám přehnaný sklon vykládat různé filmy metaforicky nebo jim podsouvat jinotaje týkající se stávající spoečnosti či politické situace dané země, u obou dosud sledovaných španělských tvůrců (Saura a Buňuel) jsem v tomto ohledu na rozpacích: všude v komentářích čtu něco o frankistiském španělsku a nemám nejmenší chuť tento zorný úhel brát v potaz. V Cría cuervos se vzhledem k postavě otce toto vidění samozřejmě nabízí, ale až příliš snadno nabízí. Saura nepochybně promlouvá dovnitř soudobé španělské společnosti, nicméně detailní metaforické identifikace jednotlivých postav, jak je můžeme číst v některých komentářích, vyznívají přes svou koherentnost ve výsledku směšně. Nejde o to, že bych tuto metaforiku chtěl popírat, ale že toto čtení je vlastně velmi ploché a ochuzující. Co v tomto filmu opravdu vidíme? Matku očimma dítěte. Matku jako milovanou a milující, půvabnou adorovanou bytost. Matku, která byla a není. Matku přijímající i odmítající (neustálé "běž už spát"), trpící a nenahraditelnou. Ale smrt je matkou nás všech. A dítě, které sledujeme, se domnívá mít smrt v rukou (že tomu tak ve skutečnosti není, je dosti razantně ozřejmeno už tím, jak přišla k oné piksličce). Co tedy ještě vidíme? Dítě uvědomující si a nesoucí své dětství. Dítě soudící otce i náhražku matky - jen z tohoto úhlu jsem ochoten dívat se na tento film jako na společensko-politické podobenství. Přínosnější mi ale připadá vést ho v jedné škatulce s Bergmanovým Fanny a Alexandr. Asi jediný adekvátní komentář: Ducharme. (04.05.2015)

Drsně poetický film, mistrně zachycující neveselé události pohledem tří malých sester (v čele s roztomilou Anou Torrentovou, která se mimo jiné o 20 let později objevila v hlavní roli Amenábarovy Diplomové práce). A o jaké neveselé události jde? Stačí snad říci, že v průběhu snímku zemře sestrám matka, otec - a k dovršení všeho i morče Rony. K dalším úmrtím se schyluje, avšak ukáže se (pozor, spoiler!), že v krabičce s nápisem jedlá soda, kterou hlavní hrdinka objeví, je - jedlá soda. (Pro natvrdlé: Měl tam být jed.) - Abych to neprotahoval: Velmi krásný film! (14.04.2006)