Starý dům uprostřed Madridu

bez mihnutia oka plné hodnotenie; film má veľmi zvláštnu amotsféru, je smutný, no má vtipné momenty, odohráva sa v súčasnosti, no je od nej izolovaný veľkou hradbou billboardov a jeho priestor je teda vymedzený starým domom, prázdnym bazénom a zarastenou záhradou . . . film, ktorý vie rozprávať obrazom, ktorý vie používať symboly, ktorý pracuje s metaforami a metonymiami, poctivá scenáristická a precízna režisérska práca; a po skúsenosti s režírovaním detí musím oceniť, že hlavné trio hlavných hrdiniek zvládol pán Saura dokonale, pri niektorých scénach som nechápal! (chcel by som vedieť, ako to urobil, ako ich zvládol . . .); film má tiež pozoruhodnú "štruktúru" rozprávania - spájajú sa v ňom spomienky a predstavy s realitou a (čo je ešte pozoruhodnejšie) minulosť so súčasnosťou a budúcnosťou; Por que te vas! Pozrite si ho, keď budete mať možnosť; (14.07.2008)

Carlos Saura natocil nadherny film o rozklade hornostavovskej spanielskej rodiny, ktora obyva dom uprostred Madridu. Rezisersky je film genialny, kazda scena ja natocena s laskou a vidno, ze si reziser dal na nej zalezat. Film vznikol roku 1976, a to bol uz Francisco Franco y Bahamonde mrtvy, ale zbytky jeho rezimu prezivali v Spanielsku nadalej. Tu vsak o Francovi niet zmienky, ale aj tak si myslim, ze minimalne Saura bol este hodne ovplyvneny frankistickym rezimom a ten zanechal na nom stopy, a to sa odrazilo aj vo filme. Vkusnym sposobom sa prelina minulost /prazdna zahrada plna listia, prazdny bazen/, pritomnost, ale aj buducnost, vela veci ma svoj zmysel a symbolizuju nieco. Co konkretne, to tu nebudem rozpisovat, diviak si an to musi prist sam. Geraldine Chaplin /Co kdybychom zili spolecne s Richardom/ bola skvela, zvysni herci mi nic nehovorili. Ale mam rad cinema espagna, a Saura si ma tymto filmom nepochybne ziskal. 100 % (24.09.2016)

Po snímku Mamá cumple cien años si u mě Carlos Saura spravil reputaci. Film Cría cuervos je pojatý jako kronika života Any a jejich dvou sester, jak se vyrovnávají s úskalími dospívání a krok za krokem poznávají, co znamená svoboda. Film nabízí s neotřelou citlivostí a půvabem metaforu života ve fašistickém režimu (Franco leží na smrtelné posteli) jako svého druhu dětství, jemuž nebylo dopřáno dospět. Sebevědomá sebejistota její dospělé Any jako by naznačovala, že fašismus je již věcí minulosti, cosi, co bolestivě přetrvává, ale nakonec je poraženo. Dobrá píseň Porque Te Vas k daným scénám výborně pasuje. [8/10] (Elías Querejeta, Querejeta y Gárate, Elías) (Eastmancolor /// Produkce: Carlos Saura /// Scénář: Carlos Saura /// Kamera: Teodoro Escamilla /// Hudba: Federico Mompou /// MFF v Cannes: Carlos Saura (Velká cena poroty)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (14.04.2010)

Překrásný film. Můj třetí Saura, třetí pětihvězdičkový, opět s krásnou Geraldinou, kterou však tentokrát zastiňuje neuvěřitelná desetiletá představitelka hlavní postavy. Geraldina má (resp. měla) podobné manželské problémy jako v obou starších filmech. Manžel je typově jiný, ale problém vztahu s ním je formálně týž, liší se jen obsah. Toto manželství je ale tentokrát jen na pozadí, pozornost se po letech přesouvá na novou generaci - děti z něj vzešlé. Nelze se nevyjádřit k "symboličnosti" tohoto filmu. Nuže, ačkoli u sebe vnímám přehnaný sklon vykládat různé filmy metaforicky nebo jim podsouvat jinotaje týkající se stávající spoečnosti či politické situace dané země, u obou dosud sledovaných španělských tvůrců (Saura a Buňuel) jsem v tomto ohledu na rozpacích: všude v komentářích čtu něco o frankistiském španělsku a nemám nejmenší chuť tento zorný úhel brát v potaz. V Cría cuervos se vzhledem k postavě otce toto vidění samozřejmě nabízí, ale až příliš snadno nabízí. Saura nepochybně promlouvá dovnitř soudobé španělské společnosti, nicméně detailní metaforické identifikace jednotlivých postav, jak je můžeme číst v některých komentářích, vyznívají přes svou koherentnost ve výsledku směšně. Nejde o to, že bych tuto metaforiku chtěl popírat, ale že toto čtení je vlastně velmi ploché a ochuzující. Co v tomto filmu opravdu vidíme? Matku očimma dítěte. Matku jako milovanou a milující, půvabnou adorovanou bytost. Matku, která byla a není. Matku přijímající i odmítající (neustálé "běž už spát"), trpící a nenahraditelnou. Ale smrt je matkou nás všech. A dítě, které sledujeme, se domnívá mít smrt v rukou (že tomu tak ve skutečnosti není, je dosti razantně ozřejmeno už tím, jak přišla k oné piksličce). Co tedy ještě vidíme? Dítě uvědomující si a nesoucí své dětství. Dítě soudící otce i náhražku matky - jen z tohoto úhlu jsem ochoten dívat se na tento film jako na společensko-politické podobenství. Přínosnější mi ale připadá vést ho v jedné škatulce s Bergmanovým Fanny a Alexandr. Asi jediný adekvátní komentář: Ducharme. (04.05.2015)

Způsob jakým je tento film vyprávěný má asi nejblíže tomu, co si představuji pod pojmem magický realismus. A přitom se jedná o velmi civilní a věcný film. Vzpomínky se plynule mísí s realitou, a dětskou perspektivou pomalu vyprávěný příběh ukrývá nejedno překvapení. Je to smutné a bolestné, a způsobem vyprávění neskutečně rafinované. (05.04.2017)