Starý dům uprostřed Madridu

Osobně si cením Starého domu uprostřed Madridu z toho důvodu, že i takový negativista, jakým Carlos Saura nepochybně byl, dokázal na poměrně depresivní téma naroubovat hodně poetických momentů. V dětském světě Any se toho tvrdého totiž děje hodně -smrt milované maminky, otcovy sexuální úlety či přísná výchova tety. Není proto překvapivé, že Ana se s situací začne vyrovnávat poměrně svérázně. To, co by ale jinak vyznělo, jako hodně hororová brutalita, podává Saura ve velmi příjemné náladě, a i když se několikrát zastaví krev v žilách, celkově vyznívá Starý dům paradoxně kladně. Tomu pomáhá skvělá Ana Torrent, zajímavá Geraldine Chaplin (scéna na smrtelné postely je proklatě silná) a jasně - hudba Hoy en mi ventana brilla el sol y el corazón, Se pone triste contemplando la ciudad, Porque te vas.... (29.07.2010)

Filmoví bohovia vedia, že som sa snažil. Tak, ako u všetkých Saurových filmov, ktoré som videl. Ale je to beznádejné. Na mne a Saurovi by sa dala definovať divergencia. Nerozumieme si, nechápeme sa a musíme ísť od seba. Nemá význam sa pokúšať nájsť v jeho diele film, ktorému by som rozumel a ktorý by ma oslovil. Bohužiaľ aj také prípady sa stávajú. (04.06.2022)

Když jsem včera znovu po letech s nevadnoucím zalíbením zhlédnul Ericův El espíritu de la colmena, dneska musela zákonitě přijít na řadu další nesmrtelná perla španělské melancholické školy - Saurův Cría cuervos. V hlavní roli opět úžasná Ana Torrent, na níž (a ovšemže taky na křehce a nemocně krásné Geraldině Chaplinové) celý tenhle krásný a smutný film stojí. A jejíž dětské, ale smrtelně vážně míněné pokusy nejprve o euthanasii nešťastné babičky a posléze i o vraždu protivné tety, jsou neskutečně sladké a zároveň i malinko děsivé. No a jelikož mám na svém soukromém "Best Of 70s" i skvělou píseň 'Por qué te vas' od Jeanette, tuhle mou filmovou srdcovku si dodnes každou chvíli s chutí připomínám. "Nechápu lidi, kteří říkají, že dětství bylo jejich nejšťastnějším obdobím... Své dětství si pamatuji jako dlouhé, nekonečné a smutné období, naplněné strachem. Strachem z neznáma." (22.01.2015)

Asi jeden z těch filmů, které u mě prostě nemohou nějakým způsobem uspět. Jsou zde zajímavé scény, ale buď je to pro mě až příliš lokální a nedovedu si to vztáhnout, anebo je to prostě film, který mě jednoduše nedovede strhnout. "Starý dům uprostřed Madridu" mě ale opravdu nestrhnul a já jsem si no nijak moc neužil. (19.10.2015)

Překrásný film. Můj třetí Saura, třetí pětihvězdičkový, opět s krásnou Geraldinou, kterou však tentokrát zastiňuje neuvěřitelná desetiletá představitelka hlavní postavy. Geraldina má (resp. měla) podobné manželské problémy jako v obou starších filmech. Manžel je typově jiný, ale problém vztahu s ním je formálně týž, liší se jen obsah. Toto manželství je ale tentokrát jen na pozadí, pozornost se po letech přesouvá na novou generaci - děti z něj vzešlé. Nelze se nevyjádřit k "symboličnosti" tohoto filmu. Nuže, ačkoli u sebe vnímám přehnaný sklon vykládat různé filmy metaforicky nebo jim podsouvat jinotaje týkající se stávající spoečnosti či politické situace dané země, u obou dosud sledovaných španělských tvůrců (Saura a Buňuel) jsem v tomto ohledu na rozpacích: všude v komentářích čtu něco o frankistiském španělsku a nemám nejmenší chuť tento zorný úhel brát v potaz. V Cría cuervos se vzhledem k postavě otce toto vidění samozřejmě nabízí, ale až příliš snadno nabízí. Saura nepochybně promlouvá dovnitř soudobé španělské společnosti, nicméně detailní metaforické identifikace jednotlivých postav, jak je můžeme číst v některých komentářích, vyznívají přes svou koherentnost ve výsledku směšně. Nejde o to, že bych tuto metaforiku chtěl popírat, ale že toto čtení je vlastně velmi ploché a ochuzující. Co v tomto filmu opravdu vidíme? Matku očimma dítěte. Matku jako milovanou a milující, půvabnou adorovanou bytost. Matku, která byla a není. Matku přijímající i odmítající (neustálé "běž už spát"), trpící a nenahraditelnou. Ale smrt je matkou nás všech. A dítě, které sledujeme, se domnívá mít smrt v rukou (že tomu tak ve skutečnosti není, je dosti razantně ozřejmeno už tím, jak přišla k oné piksličce). Co tedy ještě vidíme? Dítě uvědomující si a nesoucí své dětství. Dítě soudící otce i náhražku matky - jen z tohoto úhlu jsem ochoten dívat se na tento film jako na společensko-politické podobenství. Přínosnější mi ale připadá vést ho v jedné škatulce s Bergmanovým Fanny a Alexandr. Asi jediný adekvátní komentář: Ducharme. (04.05.2015)