Peppermint frappé

On ten film je skutečně velmi dobře natočený. A přirovnání k Bunuelovi je, myslím, naprosto na svém místě. Ale mám osobně s tímhle filmem trochu problém a to, že příběh je velmi předvídatelný, což se Saura ani nesnáží nějak zkomplikovávat (těžko říct, zda tomu tak bylo vždycky, nebo je to dílem času a "poučenějších diváků"). Každopádně oceňuji humor, kterého je ve filmu spousta, ač by film jistě fungoval i bez něj, a důraz na estetičnost, což tak nějak asi spojuje téma a formu v ten hezky jednolitý celek. (05.08.2012)

další pamlsek servírovaný režisérem, tentokrát poťouchle věnován Bunuelovi. V prvé řadě José Luis López Vázquez i dvojí Geraldine hrají naprosto skvěle. A dál: ty překrásné drobnosti jako hrdinova podezřelá záliba v dívkách z luxusních časopisů a v dámské kosmetice. Ten jeho vycizelovaný byt plný starožitností (ehm, s výjimkou veslařského trenažeru před zrcadlem) v kontrastu s polozřícenými lázněmi a místnostmi plnými vzpomínek odsouzenými k zániku, místem jeho dětství, ze kterého zachránil pouze malou část, kterou vybavil naopak velmi moderně. A konečně ta záhadná vzpomínka na jednu dívku, která v něm utkvěla tak hluboko, že její znesvěcení tvrdě pomstí ... A pak Anna, nenápadná hrdinka, která z dokonalé submisivity na začátku filmu roste modelována jeho představami tak, až si přestáváme být jisti, zda ho už náhodou nepřerostla? Troxorova úvaha o vymezování se španělské kinematografie vůči francouzské stojí za zvážení. (14.05.2015)

Peppermint frappé, to je trojí identifikace: muže, společnosti a lásky (vše ve španělských politicko-sociálních specifikách doby). Vzdání poklony Hitchcockově díle Vertigu a španělskému režisérskému mistrovi Luisovi Buñuelovi (narozen v Calandě) je nabíledni. Zmiňují se rovněž následky represí Francova režimu. Ta zřetelná postižení niter by tomu odpovídala, podobně je to s kontrastem místní/světový či s následky střetu tohoto kontrastu, s vypořádáním se sebou samým. V souvislosti s Francovou dobou se Saurovi podařilo představit ženské postavení za frankistického režimu: emancipace byla rouháním, ba dokonce herezí, ženin stav směl být závislý jen na otci nebo manželovi, jinými slovy žena měla mít své místo v domácnosti a být mužovou ozdobou, a to zejména úspěšných mužů (to ostatně vysvětluje také ty hrdinovy obsese). Film se natáčel ve starobylém a malebném městě Cuenca, kde žil Saurův starší bratr Antonio, a Calanda je vskutku proslavená frenetickým bubnováním na Velký pátek. Carlos Saura opět stvořil poezii zdeformovaného mužského nitra. Nejsilnější zbraní poezie jsou obrazy kameramana Luise Cuadrada, jejich kompoziční rozložení, a kontrasty, bohatství detailů, barvitost, stylově (snad až dokonale) naaranžované prostředí. Jsou příznakem a výrazem emočního rozpoložení. Niternost, vášeň a touhy jsou vyjeveny v hudebním toku Luise de Pabla. Deformace mužského vnitřního světa je identifikována, uchopena, rozervána a nakonec poražena skrze objekt té své vlastní posedlosti, neboť ve skutečnosti žena je vítězem situace (i přes nepochybné manipulování mužem). Hlavním objektem zájmu je Elena (pozoruhodná Geraldine Chaplin, rovněž v rolích pasivní zdravotní sestry Any a předmětu touhy bubenice z Calandy), "cizí", kosmopolitní element v provinčním světě. A tak vznikla představa, touha, posedlost. Fascinace živoucností a vášní, "cizokrajností" a zbožštěním. Hrdinou příběhu je Julián (velmi dobrý José Luis López Vázquez), úspěšný muž, radiolog s velmi soukromým životním radiem. Touha se však stane posedlostí a předmětem seberealizace za každou cenu. Důležitou, ale rovněž poslední zaznamenáníhodnou, postavou je Pablo (zajímavý Alfredo Mayo), Elenin choť a Juliánův přítel od dětského věku. Úspěšný muž má zde světáčtější povahu, a soupeření ho vlastně nikdy neopustilo. Peppermint frappé: alegorická podstata je obecná, estetické a poetické rozložení naopak uchvacující. Výjimečně zneklidňující pohled do vnitřního světa člověka. (23.09.2022)

Skvělá studie fetišistické posedlosti, jež se brání výstřelkům šedesátých let a sází spíše na sílu tradice (jež je však v jistém ohlledu kritizována), hlubokou psychologii a neextrémní formu. Vznikl tak snímek s nadčasovou platností a působivostí, jež je v prvním plánu dosti uvolněný, ale v podloží vzbuzuje silné znepokojení a smutek. I v tom je právě to něco bunuelovského, jež je v tomto snímku dedikovanému tomuto velkému tvůrci ne zrovna nejpřímočařejší cestou dosaženo - i v tom tkví jeho hodnota. (25.11.2012)

...jak předělat ženu k obrazu svému (nebo-li kapitola z Příručky pro psychopaty: Vytvoř si svou vlastní barbie) - psychopat sice sladce psychopatický, ale na můj vkus až příliš úsměvný - a já se duševně nevyrovnaným postavám nerada směju, přijde mi to... zvláštní a tak nějak neuctivé (Hannibalovi jsem se taky nesmála!). Ale závěrečná scéna měl říz, to se musí nechat. (29.07.2012)