Čas, který zbývá

Sice se ve scénáři objevuje neopodstatněná snaha šokovat (v době vyspělé reprodukční medicíny není potřeba žádat milého hosta v restauraci o oplození a ne každý gay musí zákonitě navštěvovat oplzlé kluby a brát drogy), ale film samotný má tak příjemně melancholickou náladu, že lze slabší scénář odpustit. Málokdy se totiž vidí natolik pocitově vyvážený film, že v divákovi zanechá opravdu silný dojem, takový s jakým jsem z kina odcházela já. Navíc zalidněný neznámými (až na Jeanne Moreau), a přitom skvělými herci. (13.05.2006)

Věčné téma a Ozon ho zvládl na jedničku. Ale nemohu dát víc hvězdiček, protože jde jen o cvičení, o skicu. Stejně tak si malíř udržuje formu a cvičí si ruku studiemi, stejně tak spisovatel neustále vytváří v hlavě nové a nové příběhy, stejně tak si hudebník hraje s notami. Není tu nic nezapomenutelného, nic, pro co by se divák chtěl k fimu vrátit. (28.10.2010)

Stokrát omleté téma o tom, že se mladý člověk dozví, že je smrtelně nemocný a zbývají mu 3 měsíce života...navíc hlavní hrdina sám sebe nemá rád, takže si trpí potichoučku po svém a nikomu se nesvěří...a navíc je to homosexuál, takže jsou k vidění takové věci, o kterých se kovbojům ve Zkrocené hoře může leda tak zdát...není to špatný film, ale přijde mi, že Ozon nepřinesl vůbec nic nového, osobně je mi bližší tématicky příbuzný Můj život beze mne. (28.03.2006)

Pokus zachytit metrosexuála naší doby v jeho standardní životní situaci a vzápětí konfrontovat stálost a odolnost těchto hodnot v mezní situaci vcelku přesně odráží rozporuplnost a slabost moderního "kasínového" individualismu. Nejpodivnějším rysem umírajícího mladého muže vedle narcistní reakce, s níž reaguje na zdrcující lékařovu diagnózu, je vztah k rodině a k sestře, jehož rozpolcenost smrtelná nemoc ještě posiluje namísto toho, co by působila jako podnět k stmelení a semknutí, jak by se dalo nejspíše čekat. Nemocný všechny - včetně svého posledního milence - miluje, ale tváří v tvář existenciální situaci ztrácí dospělost; bojuje o ni; a konečně ji značně rozporuplným způsobem nachází. Přeryvy a diskontinuity, jimiž mužova sebereflexe prochází, se jen nakrátko zmírňují během návštěvy u babičky. Smíření v závěru filmu (nádherná kamera labužnicky vychutnávající hasnoucí paletu barevných odstínů při západu slunce) jakoby dotvrzovalo možný výchozí umělcův záměr: zobrazit neurčitost a rozervanost lidské existence naší doby, která v mnoha ohledech přerůstá stavy, jež znala Máchova a Nerudova doba. (30.05.2010)

Úplně čisté čtyři hvězdy to nejsou, ale hodně se jim to blíží. Líbilo se mi to pro neotřelost, se kterou režisér tohle stokrát viděné téma, jímž je odchod fatálně nemocného člověka ze života, natočil. Pár velmi dobře natočených a sugestivních scén (u babičky, v klubu, poslední setkání se Sashou), nádherný a citlivý konec, skvělá kamera a herecké výkony. Nebýt pár hluchých míst ve scénáři a několika málo zbytečných scén, byl by to skvost. Takhle jen necelé čtyři hvězdičky... (16.04.2009)