Manželské etudy po dvaceti letech

Náhled na manžele po dvaceti letech má přeci jen větší přínos. Z mladíků už jsou čtyřicátníci, většina dělá jinou práci nebo podniká. Je to zajímavé, kam se osudy mladých lidí posunou a jak moc vyzrají. Tím spíše, že většina manželství nevydrží. U jednoho osudu dokonce dojde na tragédii. Ještě si lze všimnout jednoho nesmírně zajímavého detailu. U většiny lidí velmi rychle pomíjí opojení z revoluce a demokracie a nostalgicky vzpomínají na výhody socialismu... (27.02.2023)

Před nedávnem se mi tento seriál vč. prvních dílů dostal do ruky. Shlédla jsem všechny během dvou dnů a s napjetím sledovala osudy mladých párů, které byly v první části (povětšinou) plní ideálů do právě uzavřeného manželského svazku. Po dvaceti letech je zajímavé sledovat, jak se lidé změnili, jak je více znatelný rozdíl mezi mentalitou jednotlivých párů. Nejvíce na mě zapůsobil poslední díl, kdy i po dvaceti letech bylo vidět, že se mají Ivana a Vašek opravdu rádi (hlavně tedy z Vaškovo strany :-) a že když se ohlédnout, nemají čeho litovat. Za velkou pozornost určitě stojí i druhý díl, zvláště pak sledovat jedno z dětí Mirky a Antonína - tady je krásně vidět, jak má každý hodnotry trošku někde jinde, protože říct, že se dá s jedním platem a mateřskou jakž takž vyžít a hned na to, že se před nedávnem vrátili z dovolené z Dominikánské republiky (to je podle nich taková typická RODINNÁ dovolená), tak to je podle mě výsměch všem poctivým lidem. (23.08.2010)

Ano, jeden z nejsilnějších dokumentů, jaké za mnoho let Čt vytvořila. A to nejen kvůli dílu, kde zemřela ta mladá holčina. Je zvláštní, že ze šesti manželství byly šťastné jen dvě (v mezích možností samozřejmě) a že ostatní čtyři se rozpadly. I když u toho dílu (+-3) s tím technikem a dnes překladatelem jsem to čekal už od začátku. Ten vlasatec vůbec nebyl uzpůsobenej pro nějakej rodinej život a vlastně té holce zkazil život, protože se musela celou dobu starat o děti sama a nějaký svý zábavičky a zájmy mohla provozovat tak leda ve snu. A on si dál kutil nějaký přitroublý zesilovače ve svým kutlochu a dělal další děti. Pak taky ten pár, kteří jediní se nebrali kvůli dítěti a on byl fotograf, to byla taky sranda. Vím, že už naše školství nás vychovává se zaměřením na minulost, ale tenhle byl fakt jetej. Pořád si připravoval nějakej ateliér, pořád měl na háku nějakou novou práci, televizní pořad, knížku, ale nic z toho. Pořád se vracel k těm pěti letům v Americe, jak to tam bylo skvělý, jak museli upravovat ten prostor po pěstiteli marjánky, jak fotil Janu Švandovou a Michaelu Kuklovou do Playboye. Ten o tom bude vyprávět do smrti. Ten první pár, jak on vlastnil kulečníkovou hernu a ona se starala o tančení své dcery a pořád nevycházela s maminkama tanečníků (který jsou asi nějaký od přírody divný, nebo co ;), ten byl příkladem opravdu úspěšnýho soužití a využitýho života. Ten poslední pár bylo celkem jasný, že budou žít dobře i po revoluci, když byli oba architekti. Jen ten synáček byl pěkný kvítko. Nebyl jsem u jeho výchovy, ale asi ho málo ohýbali přes koleno a pak už ho ohnout nešlo. Ale rozesmálo mě, jak říkal, co bude dělat. Třeba policejní škola, nebo umělecká nebo tak. Každej den chodit do práce by nechtěl, protože by ho to nebavilo :DDD. Myslím, že k policajtům by ho nevzali už jen kvůli jeho minulosti. No nic. A jen jedna taková malá noticka pro jeho tátu, majitele toho nábytku. Já bych si kčertu klidně koupil nějakej novej nábytek, ten co máme doma je fakt strašnej, ale účty za elektřinu jsou důležitější a dokud se dá na židli sedět, tak slouží dobře. A až doslouží, udělám si novou v dílně, protože peníze fakt nejsou nazbyt. Ten díl s tou mrtvou holkou, jsem moc rád, že se ozvali lidi, kteří jim pak chtěli finančně pomoct. Díky jim. A jen mě tak napadlo, že je štěstí, že to netočili o nás, protože to by byl teprve román na pokračování. A doufám, že v tom budou za dalších pár let pokračovat u stejných lidí. (12.02.2006)

Velmi silný zážitek s maximální autenticitou. Právě pro ni mám rád filmy vycházející ze skutečných událostí. Série etud ale nevychází ze skutečnosti, to JE skutečnost. Naprosto mě to dostalo a skládám velkou poklonu Heleně Třeštíkové, protože zpracovávat 20 let jednu látku časosběrným způsobem, to vyžaduje neuvěřitelnou míru odhodlání a trpělivosti. (03.01.2008)

Mám pocit, že toto "pokračování" po 20 letech dalo ještě mnohem víc vyznít Manželským etudám z r. 1987 .. vše najednou dostalo zcela jiný nádech, jedno nemůže být bez druhého .. osudy se (na)plnily a člověk jen žasne. Vím, příběh Marcely si nakonec, jistě po právu, vysloužil i samostatný dokument, ale mě přesto nejvíce "dostaly" příběhy/životy Ivany a Václava, Zuzany a Stanislava .. (16.01.2013)