ostravak30

Jak už bylo řečeno, jde o bajku po česku, která poukazuje na malou žábu, ohánějící se ochranou zákona. Jenže ten je na zákony přírody krátký, což v 21. století poznáváme plnou měrou.

Nesouhlasím, Kateřina Neumannová to po MS v Liberci neměla v Česku lehké a byla nějakou dobu zatracovanou osobností. Pochopil jsem, že Naopak nezůstane u jedné epizody a nejspíš den naopak prožijí i další celebrity v premiéře nejspíš na podzim nebo příští rok na jaře, ale uvidíme. Faktem je, že vydávat za výměnu trénink tenisu a atletiky je dost úsměvné stejně jako masáž. Naopak její dcera jakoby něco řešit, přitom manažer festivalu se k ní choval dost neuctivě. Docela by mě zajímalo, zda takto skáče do řeči, vypíná telefon a chová se arogantně i ke slavné lyžařce. Určitě ne. Tím pádem to celé ztrácí autenticitu, která by ve výsledku jistě způsobila mnohem větší sledovanost, kdyby to všechny strany braly vážně. Dopředu domluvené zápletky a rádoby pracovní dramata jsou trapná. Tím spíš, když Lucie zašla na OV, tam dostala úkol, její jediná skutečná celodenní aktivita před sháněním kapely a děláním vlasů, a na jeho splnění vůbec nedošlo. Prostě něco ve stylu reality show Kardashianových a to jsem neviděl ani jeden díl...

Celkem jsem netušil, že mezi dámy v lůžkovém kupé nesměly mužové, docela by mě zajímalo, jak je to dnes. Logiku to samozřejmě má a dámy byly zkrátka tehdy outlocitné, ačkoli já bych taky nemohl být v lůžkovém se ženskou. Spíš jsem nepochopil, proč se muž neotočil na druhý bok a nezalezl pod peřinu. Nic z toho by se nestalo a všichni by měli klid. Hlavně díky tomu, že čučel se pak dostal do všech svízelí. Souhlasím každopádně, že bez Josefa Bláhy a jeho mimického (především očního) herectví by povídka nebyla ani za mák tak dobrá.

Nejsem si jistý, zda někdy porozumím Franzi Kafkovi a Sigmundu Freudovi. Zatímco tomu druhému se dá úspěšně vyhnout, Kafka je slavný český spisovatel a zkouším tak nalézat k němu cestu pomocí filmů. Amerika je hlavně o ztrátě ideálů v demokratický svět za velkou louží. Je symbolické natočit tento snímek v letech 90. krátce po revoluci. Jelikož růžové brýle vůči této zemi asi rychle opadly. Každý systém má svá negativa, kapitalismus nevyjímaje. To poznává i hlavní hrdina. Chcete-li uspět v podnikání a být lepší než všichni ostatní, musíte mít tvrdou povahu, s nikým a ničím se nemazlit, před nikým neustupovat a hlavně povýšit byznys nad osobní zájmy. Přesně takový je jeho strýc. Nemá rodinu, za to je nejbohatší. Nemá volný čas, tato daň je ale zaplacená úspěchem v obchodu. Jenže to není pro každého. Z tohoto filmu určitě vyniká nejvíc výtvarná stylizace ve stylu Zemana, která sice jako představa Amerika vypadá trochu podivně, spíše jako nějaká utopistická představa zámořské země, ovšem není to tak strašné. Pak samozřejmě herecké výkony, především Jiří Lábus se blýskl. Vždyť o rok dřív ještě zahrál Rumburaka, exceloval v Ruské ruletě a vůbec byl spíše považován za komediálního herce. A pak velmi oceňuji masky. Právě na jmenovaném jde nejvíc vidět odborná perfektně provedená práce.

Britské dámy jsou linkou, která nás provede italským fašismem a průběhem války. Jejich obdiv k Mussolinimu bere dech. Faktem je, že ženy vždy milovaly muže odvážné, silné s dobrým postavením. Z dokumentu vím, že italského diktátora svého času obdivovaly tisíce žen, které mu doslova padaly k nohám. Ta slepá víra je pak stála ztrátu ideálů a leckdy i dalších atributů včetně života. Přesto mě bezmezná naivita postarších paniček nepřestala udivovat. I po zatčení stále věřily, ale nakonec...co jim vlastně zbývalo. Možná si jen nechtěly připustit skutečnou pravdu. Herecké obsazení je nadprůměrné, ale scénář neměl co nabídnout. I tak jde ale o docela zajímavou sondu do duší tehdejších společenských nálad a situace v této jižní zemi.

Moc nerozumím, proč vznikly dva televizní záznamy stejné divadelní hry, nicméně o Divadle Letí jsem v životě neslyšel a i jejich prostory působí pozoruhodně. Poněkud rozpadající se budova, zevnitř ne zvenku, je divadlo, celkem komorní, jak se mi zdálo. Na druhé straně netuším, zda obouchané zdivo nemělo být pouze kulisou zmíněné divadelní hry, v níž hlavní roli na sebe bere první manželka prezidenta. Za každý úspěšným mužem stojí žena, tvrdí se. Nemyslím si to, ale u nepraktického Havla by to platit mohlo. Z filmů a dokumentů, které jsem o něm dosud měl možnost shlédnout působil dojmem typického intelektuála a umělce, kteréhož praktické věci musela zajišťovat výhradně žena. Samozřejmostí je, že v dokumentech, v nichž vystupoval pouze on, není prezentován tak, jak tomu bývá ve filmech a třeba i v divadelních představeních. Nevím čím to, že se tvůrci většinově zaměřují na tyto exprezidentovy přednosti: ženské, chlast a disidentská práce. U posledního je to jasné: setkávání se s dalšími disidenty, psaní manifestů, úvah, dopisů z vězení, sledovačky StB. atd. Jenže každé ztvárnění této historické postavy se především opírá o to, že to byl dě.kař a ochlasta. Ani zde to není jinak. Olga to na jednu stranu bere s nadhledem, na druhou jí to vnitřně muselo rvát duši. A Vašek je přesvědčen, že ona to vše bude chápat. Smíří se s tím. Jináč to ani nejde. Co mi nejde pod nos je určitě celá chaotická dramaturgie. Ovšem na můj vkus. Přeskakování z události do události, z jednoho roku do druhého. Stejným tempem jsou na pódiu ztvárňované i osobnosti, z nichž některé lze poznat snadno: Václav Klaus aj. U jiných můžeme jen tipovat. Právě ta neznalost, o koho že to vlastně jde a tím pádem co se na scéně odehrává za dialog mě nutil k hledání smyslu té či oné scénky a trochu jsem se v celém divadle ztrácel. Jisté však je, že potkat jinou a ne tolik chápající a tolerantní ženu plnou nadhledu, možná by Havel ani nedosáhl toho, čeho nakonec dosáhl.

Vždycky mě potěší, když pyšní velitelé rádoby demokratických států naprosto nedemokraticky ovládajících koloniální státy tvrdou rukou autoritářů dostávají facky a prohrávají souboje. Podobně silně narazila i Anglie a vysloužila si oprávněnou potupu v podobě porážky. Bitva o níž se ale pojednává zde byla jiná. A to kmen ještě mohl udeřit závěrečnou poslední ranou, ale statečně odolávající Brity nedorazili. Naopak. Ukázali moudrost, ocenili sílu nepřítele a ustoupili. Samozřejmě, že když natáčíte v Africe, vizuál skoro vždycky musí vypadat dobře. Kameraman prostě měl z čeho čerpat, na tomto kontinentě to snad ani jinak nejde. Druhá strana filmu je trochu podivná. Je nám řečeno, že obranu si na starost vzala hrstka 150 mužů, ale jak probíhá jeden útok za druhým, vojáci postupně umírají, stále jich však zbývá dost, aby se dál bránili. Tady selhává buď kamera nebo režijní práce, jelikož ze způsobu nám předloženého to pak působí, že jich na konci mohlo zbýt tak 10, což ale při závěrečném seřazení není tak docela pravda. Vždyť i vojáci se chovají divně. V průběhu útoku si jeden hraje s kelímky a až mu kolega naznačí, že by jim mohl pomoci, tak řekne: "Proč jsi mi to neřekl dřív?" nebo něco v tom smyslu a pak se do toho taky pustí.  Až na pár sekvencí zkrátka snímek víc působí jako hraný dokument, záznam bitvy, doby, než ucelený příběh.

Kdyby nešlo o místní obyvatele, člověk by se i pousmál nad tím, co člověk sám způsobil a teď se podivuje nad následky. Globální oteplování a tání ledovců je naše vina a výsledkem toho je, že teď již nevratně stoupne hladina moře. Zvyšovat se bude postupně, ale nakonec se to dotkne všech přímořských oblastí. Benátky se se stoupající hladinou potýkají jako jedno z mála měst odnepaměti. A jak jsem se díval na záchranou bariéru, která navíc jednou funguje a podruhé nikoli, moc si ani tímto řešením nepomohli. Ona opravdu není příliš vysoká. Podle mě Benátky navždy zachránit nelze. Hladina moří se má v budoucnu zvedat o celé metry a toto slavné město tak jednou skončí podobně jako legendární Atlantida. Ačkoli...my se toho už nedožijeme, ale třeba se objeví nová technologická zařízení a zase se vše změní.

V podstatě nemám pocit, že by tvůrci přišli s něčím úplně novým. Spíše je třeba říct, že už dávní indiáni a naši předkové tušili, že je Země jeden propojený organismus v němž jedno navazuje na druhé. Smutné je, že my lidé to v 21. století teprve objevujeme a zjišťujeme co a jak na sebe navazuje a jak jedno nemůže fungovat bez druhého. Bohužel nevím, zda pro nás už nebude v tomhle ohledu pozdě, jelikož jak globální oteplování nebo naše působení na klima je již nevratné.

Noc na Karlštejně se zřejmě inspirovala u filmu nejen hudbou, ale i komediální složkou. To nejkvalitnější jistě byla hra Českého národního symfonického orchestru v první polovině. Pak nevím koho napadlo chtít po hercích, aby zpívali, což zejména Janu Budaři moc nešlo a i Zuzana Stivínová ví dobře, proč raději zvolila herecké povolání ačkoli vyloženě špatně nezpívala. Vojtěch Dyk nejprve zazpíval s mě absolutně neznámou postavou Františka Segrada o němž jsem věděl, že jsem ho někde v minulosti viděl, ale jinak jsem ho neznal. Při vší úctě byl ale rád, že svůj part dozpíval ve zdraví. Při závěrečné písni Dyk ale nejspíš schválně kazil, aby byla švanda, čímž ostatní vskutku pobavil. Slavné písně z muzikálu jsou dost kvalitně napsané, aby se skoro v jakémkoli podání daly poslouchat, když se vyloženě nezkazí. Právě těmi se to nakonec zachránilo, jinak celý koncert působil jako komediální vložka nějakého plesu. Nejvtipněji ale působil úplný závěr, kdy se ukázalo, jak malý Matěj Ruppert je a mezi Vojtěchem Dykem a Ondřejem Rumlem vypadal jako jejich syn.