Pád

Zvláštní propojení fantazie pětiletého dítěte a dospělého muže, odhodlaného skoncovat se svým tragickým osudem. Střídání dětsky naivních představ s často až epickými výjevy kruté pomsty i zoufalých gest natropilo asi víc škody, než užitku, a prolínání s nemocniční realitou tříštilo pozornost, chválou však nemůžu šetřit v případě až terapeuticky působících, kouzelně nasnímaných obrazů těch nejkrásnějších míst světa, nenásilně zasazených do děje. (23.01.2010)

Poměrně netradiční snímek na pomezí artu, který omračuje vizuální kreativitou a velmi sugestivní hudební složkou. Možná by se chtělo říct, že je to taková těžce nekonvenční pohádka, ale i takovéto označení by nebylo zcela vystihující. Jednoznačně tenhle film totiž charakterizovat nelze, je to zkrátka něco, co se opravdu jen tak netočí. Na jednu stranu je to z audiovizuálního hlediska opravdu až omamně překrásné, ale když si člověk uvědomí, jakému tlaku je ta malá holčička vystavována (vyprávěl by někdo podobný příběh svému pětiletému dítěti?), tak si nelze nepoložit otázku, jestli není toto „střídání nálad“ pouze účelovou záležitostí a prachsprostou manipulací. Nicméně… vzhledem k tomu, že Tarsem Singh mi napoprvé hned několikrát vyrazil dech (úvodní černobílá scéna je totální masakr), s klidným svědomím pominu menší „neukočírovanost“ příběhu, protože je to pořád v celkovém součtu pekelně dobrý a hlavně originální počin. (27.02.2013)

Cela se mi líbila víc (ačkoliv nebyla tak moc inspirována Dalím, což je zase obrovské plus pro Pád), zřejmě hlavně díky tomu, že na mě nepůsobila tak dlouze. Pád začíná doslova a do písmene úchvatnou (a ze všech nejlepší) černobílou scénou podkreslenou druhou větou Beethovenovy sedmé symfonie, pokračuje velice slibně, úžasné snové výjevy prokládá vcelku sympatickými nemocničními příhodami, postupně odkrývá kaskadérův příběh, nechybí mu drama ani vtip, malá Catinca Untaru je napůl roztomilá a napůl otravná, Lee Pace připomíná Nicolase Cage (což mě během sledování Řekni, kdo tě zabil nenapadlo ani jednou). Před koncem se to ale celé začalo nějak vléct, takže než jsem se dočkal emotivního a působivého finále, stihl jsem se lehce nudit. Pozitiva jednoznačně převládají, ale bez chyby to není. (21.04.2013)

Pokrokové, no žiaľ len v náväznosti na predchodzu. Podaktorí síce namietajú, že ide o totožné opájanie sa pominuteľnými pestrofarebnými čačkami a tvárnymi panorámami ako pri potulovaní sa v duševne chorom mozgu sériového vraha, ale aj keď v týchto dvoch pitoreskných zjavoch kedykoľvek nájdete súhlasné odchýlky, dovolím si nesúhlasiť. Pravdaže, opakovane nemožno rátať so žiadnym príbehovým prevýšením, ktoré by nás prinútilo nedýchať, ale onu prepeknú rozdielnosť zisťujem v inom (precítenejšom) zornom úhle vôči radovej historke. Pokiaľ "Cela" uväzňuje nevzrušivou náplňou, jak na potvoru rajcuje iba zvodným obalom, tak "Pád" priam sáče z útesu racionálnych stanovísk do rokliny žalov/vzkriesení a nabáda nás k agilnému percipovaniu, tzn. (aspoň pre mňa) je pútavejší. Nepojednáva sa tu o hĺbavých hypotézach, ale sa predostiera bájka o piatich dobrodruhoch do ktorej vsadiť akékoľvek naše súženie nebude vôbec problém. Inak Catinca Untaru vyniká a celý ten elegicko-rozmarný nádych mi proste sedí. (01.11.2010)

Tarsem Singh prý točí filmy podle slabých scénářů a jejich nedostatečnost údajně kompenzuje opulentními výtvarnými kompozicemi, pohybujícími se na hraně kýče. Ve skutečnosti je jeho způsob vyprávění jednoduše jiný - tím, že se proces vznikání příběhů v Pádu (popř. vznik mýtu ve Válce bohů) přímo tematizuje, musíme pouze být schopni přistoupit na trochu nezvyklou narativní strategii. Více v podrobnější analýze. (12.12.2011)