Muzika

"Čo robíš? - Honím si ho. Čo iné sa dá robiť v tomto zkurvenom štáte?" Pokud si správně vzpomínám, tak v ČSSR se toho skutečně moc dělat nedalo. Pokud však někdo pracoval jako promazávač strojů ve vodárně a k puse měl přilepený náustek od saxofonu, tak měl jistou naději, že se může hraním pobavit a trochu si i vydělat. Cesta vedla přes zábavy, maďarskou svatbu, budovatelské přehrávky a pódiově pompézně propracovanou Kantátu o Iljičovi až k otázce, zda je lepší svou angažovanou tvorbu vytrubovat ve Švýcarsku nebo na Zemplínské šíravě. Pro mne byla Muzika docela příjemnou vzpomínkou na dobu, kdy od pokuty za rušení nočního klidu hrou na saxofon bylo hlídkou VB upuštěno zásluhou reprodukovaného repertoáru - Písně práce. (07.04.2016)

Divadelník Nvota pokračuje vo svojom omyle režírovať hraný film. Socializmus sa mu tu zredukoval na nemožnosť nosiť dlhé vlasy. V súvislosti s tým, že sa jedná o adaptáciu Pišťánka, netreba asi veľa hovoriť. Muzika v Nvotovom podaní a Pišťánek sú si vzdiaľenejší ako Zlomok sekundy od "Alžbetky" Kolevskej a Kobra 11. Koniec koncov je to ochotnícka rutina v pastelových farbách s kopcom známych tvári. Latinák sa vyfarbuje už tu, aj keď len v epizódnej úlohe. Dávno sa na Slovensku žiadny herec nespoliehal tak vehementne na svoju srandovnú tvár. Dobové nadšenie z Muziky prišlo len vďaka neexistujúcej konkurencii. (24.05.2012)

Akože film odohrávajúci sa prevažne v jednej obci, hraničiacej cez rieku Dunaj s Rakúskom je fajn. Tak na 80%. Ale tá rovnomenná predloha Petra Pišťanka (ktorý si v Nvotovej adaptácii strihol člena posudkovej komisie pri prehrávkach kapely), tak tá je vážené dámy a milí páni, stopercentná! (a pre Mr. Apacha: bez toho konca s ruským vojakom ponúkajúcim Junecovi jointa). (29.11.2011)

Žiaden krok dopredu sa nekoná čo sa týka úrovne slovenského filmu, ale predsa ma film nesklamal ako som očakával. Nie je zvlášť premakaný v deji ani v ničom inom, ale má niečo do seba. Je z doby, ktorá nebola prechádzkou ružovou záhradou, ale aj tak si film našiel priestor pre humor a vtipné situácie aj napriek neprajnému režimu. Herci zahrali tak, ako je zvyčajné, takže žiaden zázrak, ale predsa potešili ( podaktorý ). Scéna ako začali hrať maďarskú pieseň sa mi veľmi páčila, moc som sa pobavil. Kamerovo, vizuálne je film chabý. Ozvučenie tiež nie je bohvie čo na to že sa film volá Muzika. Nvotova réžia je priemerná. Snaha bola, cení sa a verím, že je to film ktorý odbíja na lepšie časy slovenskej kinematografie. 60% (15.05.2010)

Muzika, tragikomedie našich slovenských sousedů z období pozdní normalizace, se jen těžko vyhne srovnání s českými obdobami typu Hřebejkova Pupenda či Pelíšků, nevychází ale se skloněnou hlavou. Režisér Juraj Nvota nenatáčí zřejmou generační výpověď, spíše se z jeho filmu dá vyčíst ona kolektivní zkušenost s onou smutnou dobou, v níž se přesto dalo žít, byť jen ten svůj malý soukromý život. Muzika je jistě (už kvůli svému názvu) hodně o hudbě, která ve výsledku byla však jen jedním z mnoha úniků z frustrující reality, jíž vládl obludný institut přehrávek (scéna z nich je zřejmě tím nejlepším z filmu). O hereckém obsazení netřeba spekulovat, překvapí flexibilní Jan Budař a jeho slovenština, jako Čech oceňuji, že nebyl dabován. Muzika je opravdu povedený film, trochu mi však v celém projektu chybí nějaká hlubší reflexe, Nvotův snímek je spíš jen takovou soft verzí skutečně třeskuté komedie nebo drásavého dramatu, škoda, že se tvůrci nerozhodli, co chtějí víc... (29.11.2011)