Berlínské spiknutí

Pocta (nielen)Casablanke ... Soderbergh zvolil vizuálne zaujímavý čiernobiely štýl rozprávania, kde pri pocte atmosféry 40.rokov, hojne využíval zadnú projekciu i dosť rušivé prechody medzi dobovými zábermi. Do filmu výborne zapadla Thomasova hudba i herci, ktorých zvolil. Toľko pozitíva.Je to jeden z ďalších snímkov kde forma zvíťazila nad obsahom. Slušne ne(sympatický)výkon T.Meguira(samozrejme, že je to tým, že joho postava je proste zaujímavá) zatieňuje všetkých ostatných a po jeho "vytratení sa" z príbehu sa iba brodíme príbehom ktorý pôsobí dosť chladne a režisér, ani herci niesú schopný nás vtiahnuť do deja a už vôbec nie precítiť ho. Je to škoda, lebo všetko naznačovalo že pôjde o vynikajúci film. Keď si pomyslím, že som na tento film rok netrpezlivo čakal,tak ma výsledok teda nepotešil. Pán Soderbergh, ani já Vás nepoteším! 50%! (08.02.2009)

Ne, Berlínské spiknutí není „klasický film“ á la Casablanca, pouze si ho současné hollywoodské talenty pokusily pro vlastní potěšení oživit. Dneska se jinak hraje, používá se odlišný materiál, rozdílná technika a filmy už zpravidla nepíší relativně anonymní kolektivy scenáristů, z nichž každý umí nejlépe jeden typ scén a společně složí úžasný film. Steven Soderbergh a jeho parta by se mohli snažit všechny tyto aspekty doslovně napodobit, ale neudělali to. ___ Berlínské spiknutí klíčuje současné herce do dobových dokumentárních filmů, zachycujících katastrofální podobu poválečného Berlína. Za mnohem zajímavější ale považuji, jak film vedle přesvětlených exteriérů z původních dokumentárních materiálů nabízí jako střet kontrastně osvětlované interiéry, kde tváře herců vystupují ze tmy a každý prostor je ostrými přechody mezi světlem a stínem tříštěn na fragmenty. To je navíc posíleno řidším využíváním ustavujících záběrů, což jsou velké celky, které divákovi umožňují udělat si na začátku scény přehled o prostoru, kde se odehrává. Jde o osvěžující moderní přístup, jak vyřešit problém s proměnou materiálů, a přitom posílit atmosféru nejistého světa asociujícího filmy nazývané noirové – což byly často zároveň filmy založené na lehkém rozbíjení klasického vyprávění. Uvědomělé odkazy ke Casablance (výjezdní doložky, závěr u letadla) nebo Zahraniční aféře (americký voják a tajemná žena v Berlíně) mají jen mást, což pro současného diváka, zvyklého na mnohem sevřenější a rytmizovanější vyprávění, může být samozřejmě iritující. Z jeho pohledu se ve filmu vlastně nic neděje (Cloooney např. jen chodí po Berlíně, ptá se různých lidí na různé věci a občas mu dá někdo přes hubu…). Všechno dění „nyní“ tak má jen odhalovat dění „dřív“ a pointa v tom, že Berlínské spiknutí chce nebýt tzv. dobře vyprávěný hollywoodský film, nýbrž nabourávat zavedené s podobnou rozkoší jako ony dávné (často béčkové) noiry. Tomu ostatně napovídají i herecké volby zúčastněných, kteří pečlivě udržují moderní styl a ačkoli by evidentně dokázali hrát „dobově“, okázale si pouze hrají na „jiné hraní“. Co je esteticky zábavnější? Kopírovat dávnou éru, nebo ji potměšile parafrázovat? Filmová forma Berlínského spiknutí reprezentuje druhou možnost, a tak pokud na hru/podraz přistoupíte, musíte se snažit a přizpůsobovat jí navyklé divácké vzorce. Dost možná je to podnětnější než prskat, že takhle se to přece dělat nemá. Možná nemá. Ale v tom je ten vtip. [2007] (03.10.2015)

Bohužel, i opravdu poctivá napodobenina filmů noir, včetně hvězd současného filmového průmyslu, nemůže zachránit snímek s absencí děje. Jediná věc, u které jsem se probírala z letargie, byla absolutně nesedící uniforma George Clooneyho - vypadal, jako když zrovna spěchá na maškarní a v půjčovně neměli jeho velikost. Ani jeho mužné, ostře řezané rysy nevynikaly v černobílé tak, jak se asi předpokládalo. (01.03.2009)

68 % - Soderbergh se pokusil odcestovat v čase a natočit film přesně tak, jako by se psal rok 1945. ČB obraz noirového pojetí, jemňoučký "opar" okolo siluet, dokonce na kameru použil i tehdejší objektivy. Ve střihu jedna stíračka stíhá druhou, je tu typická zadní projekce u jedoucího automobilu atd. Přesto to ale zůstalo na půl cesty, některé kamerové techniky i kompozice jsou prostě dnešní, tak dokonale se rekonstrukci provést nepovedlo. To by asi musel resuscitovat některého slavného kameramana tehdejší éry a ne sedět na kameramanské sesli sám :-) A příběh? Ten zůstal ve druhém plánu za posedlostí udělat technicky film jako vystřižený ze 40. let. Inspirace slavnými kusy je nepopiratelná, a to zejména Casablankou (závěrečná scéna je toho naprosto výmluvným důkazem), mixu krimi a melodramatu jsem ovšem za celou dobu nedokázal přijít na chuť. Ani jedna z postav - s občasnými výjimkami u Cate Blanchett - mě nedokázala strhnout, abych její osud vnitřně prožíval. Soderbergh zkrátka natočil vizuálně velmi zajímavý pokus o rekonstrukci toho, jak se točilo před 60 lety, s velmi chladným příběhem. Ale koneckonců, tak na mě působí i řada tehdejších snímků :-) (20.02.2007)

Film Stevena Soderbergha, které i přes přítomnost velkých hvězd stojí mimo hlavní proud, vzdává hold noirovým filmům 30. a 40. let. Snímek pečlivě rekonstruuje styl svých vzorů použitím černobílého materiálu, ostrého svícení, zadní projekce a dobových kamerových technik, ale i důrazem na noirem ustanovený kult kouření a pití. Film však není jen formální hříčkou, ale nese i silný příběh, v němž ležérní hrdina poznává nejednoznačnost světa. Doba konce světové a začátku studené války ukazuje, že morálka je věcí kompromisů a úhlu pohledu. (19.08.2008)