Archa bláznů aneb Vyprávění z konce života

Film, ktorý ma úplne minul. Pevne verím, že základná myšlienka vychádzala s Čechovovej poviedky - doktor v blázinci objaví jediného rozumného človeka, ktorý je tiež blázon a po tomto zistení sa stáva sám pacientom. Je to jeden z tých príbehov, ktorý dokážu vytvoriť len Rusi. Ale aj napriek tejto myšlienke je príbeh len akousi obrazovou a myšlienkovou zlátaninou, bez výraznejších scén a bez nejakej výraznejšej snahy vypovedať o niečom závažnom - ľudskom. Balaďa sa netají inšpiráciou Havettom a Jakubiskom, ktorých filmy v ich bláznivosti a neukotvenosti často krát nemôžem vystáť. Archa bláznov je pre mňa preto skôr sklamaním. Jediné čo môžem vyzdvihnúť je výborná atmosféra umocnená rozpadajúcim sa domom v ktorom sa príbeh odohráva a ručnou kamerou Juraja Šajmoviča ľubujúceho si v dlhých záberoch do ktorých vnáša viac poetickosti ako samotný režisér. (28.04.2012)

Nejprve jsem viděl krátkou ukázku z tohoto snímku. První scéna vypadá natolik ujetě, že jsem projevil zájem vidět jej celý, ale to jsem neměl dělat. Toto podobenství je natolik nesrozumitelné, že můžu jen hádat, co se vlastně chtělo říct... V titulcích nejprve defilují zcela neznámá jména, která se vzápětí promění v obličeje tak odpudivého vzhledu, že se skutečně chce věřit, že zpodobňují ruské mužiky/chovance blázince... rozehraje se pak něco tak šíleného a nepopsatelného, že se to ani vypovědět nedá (a snímané je to velice dobře, kamera je asi to jediné, co se mi zamlouvalo). (12.11.2010)

Nesmírně temný snímek, který je důstojnou protiváhou Jakubiskovým VTÁČKOVIA, SIROTY A BLÁZNI. Je to jako rub a líc - zatímco Jakubisko ukazuje bláznovství jako poslední výspu svobody a útěk před společností, Balaďa podal v ARŠE BLÁZNŮ bezútěšný obraz tehdejší (a nejen tehdejší - snímek je nadčasový) společnosti. Velmi depresivní zakončení "zlatých šedesátých". Brilantní esence ducha doby. (15.06.2011)

Ač se jedná o český film, vše, co se na plátně děje, působí velmi rusky - herci, i celkové pojetí námětu a prostředí. Filozofické dialogy a monology střídají scény nevázaného, bláznivého veselí, které jsou plné křiku a dalších neidetifikovatelných citoslovcí. Ruští klasici jdou zpracovat mnohem lépe, jak ukázal Petr Zelenka v Karamzových. (31.05.2009)

Mám moc rád Vladimíra Mertu, jak po umělecké stránce, tak i té lidské. Ale ani on, v jedné z hlavních rolí, nezachránil tento film v mých očích od pocitu zcela promarněné šance a zklamání. Jakoby experimentálně pojatý kus, v němž občas zazní monotónním hlasem z jeho aktérů zajímavé myšlenky, které se ale ve všeobjímajícím filmařském chaosu bez ladu a skladu bezpečně ztrácejí. Netuším, jaký filmařský proud reprezentuje Ivan Balaďa a po tomhle filmu to snad ani vědět nechci. Čechov musel v hrobě rotovat jak vrtule v mixéru. (31.07.2006)